ALICINO TRÁPENÍ

ALICE

Jely jsme s Lily domů z města, povídaly jsme si. Dostala jsem vizi, že Emmett trénuje s Jasperem a Emmett vyhrál.  Jasper ho pochválil a vize skončila.

Zamrkala jsem, abych se vrátila do reálu a zjistila jsem, že jsem neuvěřitelně vyčerpaná. Ruce mi ochabli a sjížděli mi z volantu, nohu, kterou jsem měla na plynu, jsem skoro necítila. Hlava mi padala dozadu na opěradlo. Trochu jsem se vzpamatovala a rychle jsem zastavila.

Nechala jsem klesnout ruce z volantu, opřela jsem si hlavu a zavřela oči.

         „Mami, co je ti?“ Zeptala se, Lily ustaraně.

         „Mohla bys řídit za mě?“ Prosila jsem a otevřela oči.

Lily, přikývla a vyměnily jsme si místa.

Lily na to šlápla a než jsme dojely domů, byla jsem v pohodě, vyčerpání z vize přešlo.

Když jsme dorazili, Emmett zrovna vyhrál.

         „PORAZIL JSEM JASPERA, PORAZIL JSEM JASPERA!!!“ Jásal Emmett, když jsem vystupovala z auta.

Jasper se na mě s úsměvem podíval a šel ke mně.

         „Ty si ho nechal vyhrát?“ Zeptala jsem se.

         „Ne porazil mě, jak jste se měli ve městě?“ Zeptal se Jasper.

Odpověděla jsem, že dobře, o svém vyčerpání z vize jsem mu neřekla.

JASPER

Povídal jsem si s Carlislem a Esme. 

Alice náhle vyjekla, otočil jsem se a bylo mi jasné, že má vizi.

Byla krátká, ale když skončila cítil jsem z Alici takové vyčerpání, jako nikdy.

Přiběhl jsem k ní.

         „Co si viděla?“

         „Lily a Renessme se zdrží u Charlieho.“ Odpověděla.

Vyčerpanost, kterou jsem z ní cítil, pomalu ustupovala.

         „Tohle už se stalo po druhý, lásko.“ Špitla.

         „Jak to myslíš?“ Nechápal jsem.

Alice mi to rychle vysvětlila a já byl znepokojen.

Dny ubíhali a po každé vizi jsem z Alice cítil velké, vyčerpání.

Nevěděli jsme, co to znamená.

 Alice jednou dostala vizi o Volturiovích,  po ní byla tak vysílená, až omdlela.

Odnesl jsem jí k nám do pokoje a čekal, až se probere.

                                             ALICE

Probrala jsem se v našem pokoji, kde vedle mě seděl Jasper a držel mě za ruku.

Bylo mi dobře, viděla jsem však, že Jasper je napjatý.

         „Lásko, už jsem v pořádku.“ Oslovila jsem ho a posadila se vedle něj.

         „Alice, co si viděla, že tě to tak vyčerpalo, až jsi omdlela?“ Díval se na mě, upřeným pohledem.

Sklonila jsem hlavu a přemýšlel jsem, co jsem to vlastně viděla.

         „Byla tam mladá dívka, upírka a na něco se soustředila. Stála…v trůním sále...ALE NE!!“ Vykřikla jsem a prudce jsem se otočila k Jasperovi.

         „Volturiovi něco chystají, proti nám, ale nevím přesně co.“ Vychrlila jsem.

Jasper na mě znepokojeně hleděl.

Oba jsme vstali a šli to říct ostatním.

         „Co po nás chtějí?“ Zeptala se Esme.

         „Nevím.“ Odpověděla jsem zkroušeně.

 Hlídala jsem Volturiovi pomocí vizí, ale nic jsem neviděla, jako by se kryli.

Jednou jsme zůstali s Jasperem sami doma a seděli na schodech před domem.

Když z lesa vyšli Volturiovi.

Byli čtyři, Alec, Jane, Dimitrie a Felix.

Jasper si okamžitě stoupl přede mě a já se k němu přitiskla.

         „Co tady chcete?“ Zavrčel Jasper.

         „Aro, nás posílá pro Alici.“  Zasmála se, Jane.

         „Ona s vámi nepůjde.“  Jasper si mě víc přitiskl.

Jane, se na Jaspera upřeně podívala a on klesl v bolestech k zemi.

Chtěla jsem mu pomoci, ale Felix mě chytil.

Viděla jsem, jak si to Jane, užívá.

         „DOST,..půjdu s vámi.“ Souhlasila jsem, abych svou lásku zachránila.

         „Ne Alice.“  Špitl Jasper a ztratil vědomí.

Měla jsem pocit, že Jane, nepřestává.

         „Přestaň, řekla jsem, že půjdu s vámi.“

Jane se na mě podívala a vítězoslavně se na mě usmála.

Ani mě nenechali mu pomoct a odvedli mě do auta.

                                              JASPER

Probral jsem se na gauči v obýváku, kde byla moje rodina.

         „Alice…“ Chtěl jsem ještě něco dodat, ale Esme mě uklidňovala.

         „Volturiovi  jí odvedli, musím za ní.“ Rozhodl jsem se.

         „Proč jí Aro, chce?“ Zeptala se, Lily.

         „Kvůli jejímu daru.“ Odpověděl Edward.

Vstal jsem, ale stále jsem pociťoval účinky Janina daru, ale zvládl jsem to.

 Šel jsem do našeho pokoje a začal jsem se balit.

Najednou mě vyrušili smutné emoce naší dcery, která, stála ve dveřích a pozorovala mě.

         „Chci jet s tebou!“ Rozhodla se, Lily.

         „To nejde Lily...mohli by ti ublížit, musím tam jet sám.“  Pohladil jsem jí po vlasech.

         „Ale, tobě taky ublíží… nechci vás ztratit oba.“ Zlomil se jí hlas.

         „Musíš tady zůstat, aby si podávala informace ostatním o tom, jak se nám daří.“  Lily, souhlasila a objala mě.

         „Hlavě se vraťte v pořádku.“ Prosila mě a přitiskla se ještě víc.

         „Neboj se.“ Utěšoval jsem jí a pak jsme šli dolů.

Rozloučil jsem se a odjel zachránit Alici.

                                        

ALICE

Seděla jsem v letadle u okýnka a vedle mě Jane aby mě jistila.

Všichni cestující na nás hleděli díky Volturiovím. Měli na sobě svoje dlouhé černé pláště a přitahovali pozornost, ale zdálo se, že Jane ani ostatním, to nevadí. Myslela jsem na Jaspera,  věděla jsem, že ho Cullenovi našli a že je v pořádku. Tak moc jsem chtěla, aby tu byl, že jsem si vyvolala vizi.

Byl tam Jasper a jel za mnou. Usmála jsem se, ale nechala jsem si to pro sebe, kdyby to moji věznitelé zjistili, ihned by jednali.

Byla jsem ráda, že mě nenechá bez ochrany, na druhou stranu jsem se o něj bála.

Po dvou hodinách jsme dorazili do Itálie a Jane s ostatními, mě odvedli k autu a jeli jsme do jejich hradu do Volteri.

Když jsme dorazili, Jane a Alec šli napřed a mě hlídal Dimitrie a Felix.

         „Ať vám neuteče!“ Rozkázala, Jane a odešla.

Potom mě kluci postrčili a já musela jít.

Konečně jsme dorazili do trůnního sálu. Na trůnech seděli jako obvykle Aro, Caius a Markus.  U Ara, jako tělesná stráž stála Jane a Alec.

         „Alice…rád tě zase vidím.“ Usmál se, Aro, vstal z trůnu a šel ke mně.

Ani jsem necekla, čekala jsem, co bude dál.

         „Alice, dovol, abych ti představil Scarlet.“ Dodal Aro a podíval se ke dveřím, od kut vešla mladá, vysoká upírka. Měla černé dlouhé vlasy a nádherné šaty.

Okamžitě jsem jí poznala, byla to upírka z mé vize.

         „Ahoj, konečně tě poznávám Alice.“ Řekla Scarlet tvrdým hlasem, až mi to připadalo u dívky jako je ona nepřirozené.

         „Scarlet umí brát schopnosti, jako máš ty, Edward a Jasper.“ Usmál se Aro a mě bylo úzko při zmínce o mém milovaném Jasperovi.

         „To proto jsem byla tak vyčerpaná poslední dobou.“ Pomyslela jsem si.

         „Navíc má ještě dar ovládat psychiku svých obětí.“ Zasmála se, Jane a obě se na sebe spokojeně podívali.

         „Ale Jane… to mělo být překvapení.“ Posmutněl, Aro.

Poté mi Aro dál vysvětlil co má v plánu a podíval se na Scarlet.

         „Scarlet, skus to prosím, když je tady.“ Rozkázal, Aro a já viděla jak se Caius usmívá.

Scarlet se na mě soustředila, ale jinak než Jane. Měla ruce na spáncích a zavřené oči.

Nevěděla jsem, jestli mě začne mučit, nebo mi chce vzít můj dar.

Po chvíli jsem pociťovala znovu tu únavu, kterou jsem mívala po vizích a došlo mi, že to Scarlet mi to udělala.  Snažila jsem se překonat tu únavu, ale k tomu se dostavila tak silná bolest hlavy, která narůstala, až už jsem to nevydržela a vykřikla bolestí.

Scarlet, najednou přestala a bolest hlavy ustoupila, ale byla jsem vyčerpaná.

Scárlet se na Ara nevěřícně podívala a řekla.

         „Pane, nevím jak je to možné, ale je velmi silná a odolává mi.“ Zamračila se Scarlet a Jane, chtěla ihned využít příležitosti, ale Aro jí díky bohu zastavil.

         „Odvěťte Alici, do její komnaty a hlídejte jí.“ Rozkázal, Aro a mě se ujala jiná upírka a odvedla mě do pokoje, kde mě zamkla a před dveře, postavili stráže.

 

JASPER

Stál jsem na letišti a čekan na další letadlo. Doufal jsem, že Alice je v pořádku.  Tušil jsem, že už ví o mém rozhodnutí.

Myslel jsem, jak se k ní dostanu, věděl jsem, že kdybych tam vtrhl, ihned jí zabijí a moje záchrana by byla k ničemu. Musel jsem tedy nejdříve vymyslet plán, jak se tam dostat, aniž bych jim dal důvod nás oba zabít.

Bál jsem se však, zda jí Jane, po cestě neusmrtila.

         „Ach, Jaspere na co to myslíš? Ona by to neudělala na to má moc Ara ráda. Udělá cokoliv, aby se mu zavděčila.“ Řekl jsem si v duchu a trochu se tím uklidnil.

Konečně hlásili můj let a já si šel sednou na své místo a stále myslel na Alici.

         „Dáte si něco, pane?“  Oslovila mě letuška a mile se usmála.

         „Ne děkuji, jste laskavá.“  Opětoval jsem jí úsměv a ona odešla.

Musel jsem se něčím zabavit, než dorazím do Itálie.

Najednou jsem si vzpomněl na Lily, na její prosbu.

         „Chci jet s tebou.“

Byla odvážnější, než jsem připouštěl, ale Alice by mi to neodpustila, kdybych jí vzal sebou a tím jí ohrozil. Udělal jsem dobře, že jsem jí nechal ve Forks s ostatními.

Dorazil jsem do Itálie, půjčil jsem si auto a jel do Voltery.

Náhle mi přišla Esemeska. Okamžitě jsem zastavil a vytáhl mobil.

Byla to zpráva od Alice.

         „Míli Jaspere, jsem ve Volteře a dívka, kterou jsem viděla ve vizi, se jmenuje Scarlet. Je to, Arova druhá Jane. Má dvě schopnosti, jen jednu na mě použila. Dokáže brát schopnosti, jako mám já, ale díky mému překvapení se jí to nepodařilo. Bohužel její druhý dar je také nebezpečný, toho mě Aro zatím, ušetřil. Miluju tě, ale nechci, aby si sem chodil, ne hned. Jsou silní a mohli by nás oba zabít. Jestli už jsi ve Volteře, jeť na adresu, kterou jsem ti napsala do zprávy. Sandra Levisová je moje dobrá kamarádka, pomůže ti. S láskou tvoje Alice. Ps: Buď opatrný.“

Můj dech se zrychlil ze správy, kterou mi poslala. To jak s ní Aro zacházel, mě rozčilovalo a chtěl jsem jí ihned zachránit, aby netrpěla, ale musel jsem poslechnou Alici. Přečetl jsem si tedy adresu, kterou mi poslala a vyrazil jsem tam.

Asi za půl hodiny jsem našel dům, kde bydlela Alicina kamarádka. Doufal jsem, že mi pomůže.

Zazvonil jsem na zvonek a po chvíli mi otevřela upírka.

Vypadala na osmnáct, byla vyšší než Alice. Měla dlouhé kudrnaté, hnědé vlasy a zlaté oči jako já. Dívala se na mě vstřícným pohledem.

         „Vy jste jistě Jasper Hale. Alice mě informovala o vašem příjezdu.“

Obdivoval jsem Alici, jak všechno dokonale zařídila.

         „Ano jsem a vy jste jistě Sandra Levisová?“ Zeptal jsem se jí.

Přikývla a pozvala mě dál. Vysvětlil jsem Sandře situaci a prosil jí o pomoc.

ALICE

Aro, Scarlet přikázal, aby se pokoušela získat mou schopnost.

Scarlet se každý den snažila mi sebrat schopnost, ale nedařilo se jí to a já zbytečně trpěla.

Aro byl čím dál víc podrážděný a nechápal, proč se to Scarlet nedaří, ale já věděla proč to tak je.  Díky mé a Jasperovo lásce jsem byla silná a dokázala jsem se obrnit, proti Scarlet.

Jednoho dne, dal Aro rozkaz, aby mě přivedli do trůnního sálu.

Když jsem Ara viděla, snažil se přede mnou skrýt svou zuřivost, ale nedokázal to.

         „Alice, vzdej to, už nemá cenu bojovat, Jasper tě nezachrání, jistě na tebe zapomněl a dávno už by tady byl.“ Řekl, Aro tvrdým hlasem. Věděl, že mi tak ublíží.

Abych na sobě nedala nic znát, sklonila jsem hlavu.

         „Mám pro tebe nabídku, můžeš zůstat u nás a přidat se do naší gardy, tvůj dar by byl využit.“  Aro, čekal na mé rozhodnutí.

         „Nikdy mě nezískáš, to raději zemřu.“ Řekla jsem rozhodně a Aro se podíval na Jane a Scarlet a ty se na mě začali soustředit.

Brzy jsem pocítila silnou bolest, kterou vyvolala Jane.  Když jsem klesla k zemi, přidala se Scarlet. Mojí mysl zachvátila neovladatelná úzkost. Už jsem to nedokázala vydržet, křičela jsem bolestí.

Ale Aro, mě chtěl zlomit a nechal dívky, aby mě dál mučily, až jsem upadla do bezvědomí.

                                               JASPER

Sadra mě večer informovala, že Alice je v bezvědomí v trůním sále.

Díky Sandře, která cítila, bolest ostatních jsem věděl jak na tom Alice je.

Sandra mi slíbila, že mi pomůže dostat Alici z hradu.

V noci jsme tedy vyrazili.  U v chodu do hradu, jsme zneškodnili, stráže a já pak šel do trůnního sálu.

Naštěstí tam nikdo nebyl, jen Alice, která leže bez vědomí na zemi.

Okamžitě jsem přiskočil k ní a popadl jí do náručí.  Když jsem chtěl odejít, vtrhli dovnitř Dimitrie a Felix.

Opatrně jsem položil Alici, zpět na zem a začal s nimi bojovat. Brzy se ke mně přidala Sadra a pomohla mi. Když bylo po boji, znovu jsem popadl Alici a chvátal se Sandrou pryč z hradu.  

Okamžitě jsem chtěl domů, aby Alice byla v bezpečí.

Sandra mi nabídla, že pojede se mnou, aby se po cestě o ní starala.

Souhlasil jsem a poděkoval jí, bez její pomoci, bych to nedokázal.

Chtěl jsem zavolat domů, ale doufal jsem, že je Lily informovala.

Sbalili jsme si věci a jeli na letiště. Sandra si sedla s Alici, která byla stále bez vědomí, na zadní sedadla a já řídil.

Sadra na letišti kopila letenky, když Sandra přišla, odnesl jsem Alici do letadla a sedl si vedle ní.

Když přišla letuška, vymysleli jsme si, že Alici je nemocná a letíme s ní za specialistou.

Dvouhodinový let, pro mě byl jako věčnost.  Sandra se mě snažila rozptýlit, ale já byl myšlenky jinde. Bál jsem se, aby to Alice přežila.

Konečně jsme dorazili domů, odnesl jsem Alici do obýváku, kde nás všichni čekali. Lily mě objala a já rychle představil Sandru.

Carlisle s Esme to rychle upravili v pracovně dle Carlisla, aby se o Alici mohl řádně postarat. Já tam Alici přenesl.

Carlisle se zeptal co, jí udělali a Sandra jim to vysvětlila.

Carlisle věděl, že Alice potřebuje transfuzi.

         „Doufám, že to zabere.“ Řekl Carlisle ustaraně, smutně se na mě podíval a sedl si vedle mě.

ALICE

Začínala jsem přicházet k sobě. Bolest a úzkost, kterou jsem očekávala, byli pryč i bolest hlavy přešla.

Také jsem si uvědomila, že neležím na chladné zemi, ale na něčem měkkém.

         „Že by mě Aro, nechal odnést do komnaty?“ Pomyslela jsem si a snažila se pohnout, ale nešlo to, byla jsem ještě slabá. Jen jsem pootevřela malinko oči, ale ihned jsem je zavřela, protože světlo, které bylo nade mnou, mě bodalo do očí.

         „Carlisle, probírá se.“ Řekl známí hlas, hlas mého anděla.

         „Nejspíše sním.“ Pomyslela jsem si.

         „Alice,  jestli vnímáš, naznač mi to prosím.“ Ten hlas byl plný úzkosti a byl tak blízko, že to nemohl být sen.

Chladivá ruka mě pohladila po čele a sladké rty mě políbili na moje.

Zprudka jsem se nadechla a pomalu vydechla a znovu otevřela oči.

Nade mnou se skláněl Jasper, můj Jasper.

         „Jaspere…ráda tě vidím.“ Špitla jsem vysíleně.

         „Lásko, tak moc jsem rád, že jsi se probrala, ale teď se šetři, jsi ještě moc slabá.“  Usmál se Jasper a znovu mě pohladil.

Měl pravdu, stále jsem byla unavená a tak jsem ještě zavřela oči.

Když jsem se znovu probudila, stále u mě seděl, ale až teď jsem si uvědomila, že tam je i Carlisle.

         „Ty jsi tady taky?“ Řekla jsem zaskočeně.

Carlisle se na mě pousmál.

         „Ano, hlídal jsem tě, když jsi byla bez vědomí.“

Chtěla jsem se posadit, když jsem to zkusila, zabránila mi v tom kapačka, kterou jsem měla v ruce.

JASPER

Alice, se na ty hadičku dívala nechápavým pohledem a rukou trhla tak, až si jí málem vytrhla.

         „Alice ne!“ Vykřikli jsme s Carlislem zároveň a já jí chytl za ruce.

Alice se na nás podívala, trochu naštvaně, ale pak posmutněla. Cítil jsem její pochybnost, bolest a beznaděj.

Museli jí tam velmi ublížit.

         „Alice lásko, mám pro tebe překvapení.“ Usmál jsem se a tím jí trochu uklidnil.

         „Jaké?“ Zeptala se.

Podíval jsem se na Carlisla jestli mi to dovolí, on svolil a odešel pro obě holky, které jsem věděl, že je Alice ráda uvidí.

Brzy se otevřeli dveře a první kdo vešel byla Lily.

         „Lily.“ Vykřikla Alice a objala jí.

         „Mami, mami…jsem tak ráda.“ Vzlykala Lily.

Když se pomocí mě trochu uklidnila, odtáhla se od Alice a ukázala ke dveřím.

Alice se tam pozorně zadívala.

         „Sandro?“ Alice byla tak překvapená, že nic jiného nedokázala říct.

         „Ty jsi nás vystrašila Alice, to už nikdy nedělej.“ Řekla laškovně Sanrda a objala jí.

         „Děkuju za záchranu vám oběma.“ Špitla Alice.

         „Mě neděkuj, to Jasper se za tebou rozjel, to on tě odnesl z Volteri v náručí.“  Sandřina slova zněla jako pochvala.

         „Ale, bez tebe bych nevěděl, že Alici mučí.“  Když jsem to dořekl, Alice zbledla a sklonila hlavu a já věděl, že jsem zašel až moc daleko.

         „Promiň, lásko, nechtěl jsem…“

Alice zvedla hlavu a mírně se usmála.

         „To nic Jazzy.“

Dny ubíhali a Alici bylo už natolik dobře, že jí Carlisle nechal jít do obýváku.

Tam jí všichni přivítali a byli vděční, že je v pořádku.

ALICE

Jednou jsem něco hledala v pokoji a Jasper byl dole. Nikdy mě teď nenechával bez dozoru, po tom co jsem tam prožila.

Chtěla jsem vymazat vzpomínky, když jsem uviděla  Ara, jak se se Scarlet na něčem domlouvají.  Scarlet se usmála a řekla.

         „Spolehněte se, můj pane, Alice to zajisté pocítí.“

Vize skončila a mě začalo být zvláštně, tělem mi projela vlna bolesti, až jsem málem vykřikla. Žaludek se mi sevřel a nemohla jsem popadnout dech, moje tělo se začalo třást. Měla jsem strach a vztek.

Nevěděla jsem co se to se mnou děje, musela jsem za Jasperem.

Snažila jsem se pohnout, ale jako bych byla přikovaná, chtěla jsem zavolat, ale to také nešlo, moje tělo mě neposlouchalo, nakonec jsem ho po chvíli donutila, aby se pohnulo.

Pomalu jsem vyšla celá nahrbená z pokoje a šla pomalu po schodech, ale tam jsem se sesunula a nemohla dál.

         „ALICE!“

Podívala jsem se po hlase, u mě klečel Jasper a svíral mě v objetí.

         „Alice, zkus se uklidnit, to je v pořádku.“ Jasper mě hladil a snažil se mě zvednout.

                                              

JASPER

Alice, seděla na schodech neschopná jakkoliv reagovat. To co jsem z ní cítil, bylo tolik strachu, zlosti, nenávisti a lítosti. Měla záchvat úzkosti.

Snažil jsem se jí pomalu uklidňovat, ale bylo to těžší, než jsem si myslel, jako by se bránila, jako by mi to nechtěla dovolit.

         „Alice, prosím…“ Zasténal jsem a tím jí nechtíc, ještě přitížil.

Asi po půl hodině se mi to začalo dařit, Alice začala klidně dýchat a pomalu uvolňovala všechny svaly, ale byla vyčerpaná.

Odnesl jsem jí tedy do našeho pokoje, kde jsem jí stále hlídal a uklidňoval, dokut nebyla naprosto v pořádku.

         „Promiň, Jaspere…to Scarlet to způsobila.“ Špitla a přitiskla se ke mně.

         „To nic, ona už ti neublíží, už je to pryč.“

Bál jsem se o ní a tížila mě jedna otázka na, kterou jsem se musel zeptat.

         „Lásko, udělala ti to už před tím?“

Přikývla a odpověděla.

         „Ano, udělala mi to ve Volteře, ale to bylo silnější, díky tomu, že byla v mé blízkosti.“

Cítil jsem z Alice smutek, já se ho snažil potlačit a Alici mi vděčná.

Leželi jsme stále v pokoji a já byl rád, že jí mám u sebe a doufal jsem, že už jí Aro, nechá na pokoji.