ÚNOS ALICE

                                   ALICE

Esme si našla svou vysněnou práci. Pracovala pro  agenturu, která navrhovala interiéry pro bohaté zákazníky.  Zákazníci byli spokojení a práce přibývala, proto jí přidělili mladého kolegu.

Esme si ho velice chválila, jak je šikovný, má dobrý vkus a dobré nápady.

Poslední dobou jsem měla pocit, že nás někdo sleduje.

Musela jsem nutně do města něco zařídit, na poště.

Jela jsem sama, při té příležitosti jsem zašla do obchoďáku koupit Jasperovi dárek.

Už jsem byla u auta a chtěla otevřít dveře, když mě někdo zezadu chytil a přitiskl mi kapesník přes obličej.

Bránila jsem se, ale kapesník byl něčím napuštěný a já usnula.

Probudila jsem se v tmavé místnosti. Ucítila jsem bolest hlavy a zjistila jsem, že sedím na židli. Chtěla jsem vstát, ale byla jsem připoutaná k židli.

Vůbec jsem nevěděla kde, jsem a co se děje.

Najednou se otevřeli dveře sklepa a vešli tam tři postavy.

Jeden z nich rozsvítil.

        „Konečně ses probudila?“ Ptal se jeden z mužů.

        „Co ode mě chcete?“ Ptala jsem se vyděšeně.

        „Víme, že máš dar, který nám pomůže.“ Řekl druhý.

Nevěděla jsem, jak to zjistili a k čemu mě potřebují.

        „Chceme, abys nám pomohla s našimi finančními problémy.“ Řekl třetí.

        „Jak to myslíte?“ Ptala jsem se.

Jeden z nich ke mně přistoupil.

        „Vím, že jsi dcera mojí spolupracovnice, Esme Cullenové.“ Řekl a usmál se.

Konečně mi došlo, co po mě chtějí. Vykrádat domy, v kterých navrhovali interiéry.

        „To nikdy neudělám, nebudu pomáhat zlodějům!!“ Řekla jsem odvážně.

V tom mě jeden z nich uhodil do tváře.

        „BUDEŠ POSLOUCHAT NEBO…“ Zařval na mě jeden z nich.

        „Tak a teď mi řekni, kteří majitelé jsou na dovolený a dům je prázdný, pro naši práci!“  Rozkázal jeden z nich.

Musela jsem začít spolupracovat.

        „No tak, řekni!“ Rozkázal mi druhý z nich a chtěl mě znovu uhodit.

        „Ale takhle to nefunguje.“ Řekla jsem se strachem.

        „DOBŘE, TAK TĚ PŘINUTÍME!!“ Rozhodl se muž, který byl nejspíše vedoucí.

     Ten chlap, který pracoval s Esme si zapálil cigaretu.

Pak ke mně přistoupil a chytil mě za vlasy. Začala jsem se bránit. Rozžhavený konec cigarety mi přitiskl na krk.

Vykřikla jsem bolestí a dostavila se mi vize o domu, který mohou vykrást.

Po vizi jsem jim řekla adresu domu a oni spokojeně odešli.

Když byli pryč, myslela jsem na Esme a Jaspera a doufala jsem, že mě hledají.

Jednou za čas za mnou přišli a pomocí mučení mi vyvolávali vize.

Už jsem tam byla dlouho, protože jsem měla velikou žízeň.

Jednou za mnou opět přišli a chtěli další vizi.

Znovu mi jí pomocí bolesti vyvolali. Pak odešli.

Chvilku potom, co odešli, jsem dostala vizi, že majitelé se domu vracejí.

Když se hoši vrátili, mnohem dřív než jindy, byli pěkně naštvaní.

        „TY MRCHO JEDNA, ŘEKLA JSI, ŽE V DOMĚ NIKDO NEBUDE!!!“ Zařval na mě jeden z nich.

        „Moje vize se změnila, nemohla jsem vás varovat, nikdo tu nebyl.“ Vysvětlovala jsem.

        „NEVĚŘÍM TI ANI SLOVO, TYS NÁS TAM SCHVÁLNĚ NAVEDLA, ABY NÁS CHYTILI!!“Řekl vedoucí a uhodil mě tak silně, až jsem spadla na zem.

Jeden se ještě nade mnou sklonil.

        „UŽ TO NIKDY NESKOUŠEJ, JASNÝ!!!“ Zařval a odešli.

Snažila jsem se dostat z provazů, když jsem tam nahmatala střepy. Jeden z nich byl veliký, takže jsem pomalu přezávala lano.

Trvalo mi to dost dlouho, než se mi to podařilo.

Měla jsem vizi, že hoši usnuli, to byla moje šance na útěk.

Uviděla jsem tam malé okýnko, kterým jsem mohla vylézt.

Když jsem byla venku, netušila jsem, kde jsem.

Uviděla, jsem světla města. Vydala jsem se tam mojí přirozenou rychlostí, ale byla jsem slabá.

Došla jsem do města a zjistila jsem, že jsem v Siettlu.

Zorientovala jsem se a šla jsem do Forks, vzala jsem to přes les a chtěla něco ulovit.

Když už jsem našla svou kořist a chtěla jí ulovit, opustili mě poslední síly a já klesla k zemi.

 Slyšela jsem strašnou ránu a vzápětí zvláštní praskání.

Nadechla jsem se a cítila kouř, který mě dusil.

Otevřela jsem oči a zjistila, že les je v plamenech.

Chtěla jsem utéct, ale neměla jsem sílu vstát, tak jsem volala o pomoc.

V tom ke mně někdo přiběhl, vzal mě do náručí a nesl mě pryč. Znovu jsem omdlela.

Probudila jsem se v malé chatičce a u mě seděl cizí muž. Měl na sobě zelenou uniformu. Nejspíše to byl myslivec.

        „Je vám líp?“ Ptal se mě.

        „Kde to jsem?“ Ptala jsem se ho.

        „Jste v mé myslivně.“ Odpověděl.

Řekla jsem mu kdo, jsem a dala mu číslo na Carlisla.

Ihned mu volal.

        „Brzy pro vás přijede.“ Oznámil mi.

Doufala jsem, že s ním přijede i můj milovaný Jasper.

Nečekali jsme dlouho, brzy někdo zaklepal.

        „Dobrý den, jsem Carlisle, volal jste mi, že tu mám dceru.“ Řekl Carlisle.

        „Ano támhle leží.“ Odpověděl mu myslivec.

Místo Carlisla tam přišel Jasper.

        „Jazzy, Jazzy…“ Usmála jsem se na něj.

        „Už jsem u tebe Alice, odneseme tě domů.“ Políbil mě a vzal mě do náručí.  V jeho náručí jsem se cítila bezpečně.

Všichni tři jsme poděkovali a odjeli.

Doma jsem dostala krev a Bella s Rose mi pomohly se umýt a převléct.

Když jsem nabrala trochu sil, všichni se mě ptali, co se stalo, Jasper je však krotil.

Pomalu jsem jim řekla, že mě unesli a že se mi podařilo utéct.  Potom mě zachránil ten myslivec před požárem v lese.

Když jsem se zmiňovala o domech, co vykrádali, Esme zpozorněla.

        „Jako, že vykradli právě ty domy, kde jsem navrhovala interiér?“ Divila se Esme.

        „Ano, tvůj kolega je zloděj, vyhlédl domy, které mohl vykrást s bratry a já jim v tom musela pomáhat svými vizemi. Mrzí mě to Esme.“ Řekla jsem smutně a sklonila hlavu.

        „Alice, co to máš na krku, za jizvy?“ Ptal se Jasper.

Uhnula jsem pohledem a bála jsem se mu to říct, protože jsem věděla, jak bude reagovat.

        „Alice, řekni mi to.“  Naléhal Jasper.

        „Dobře, když zjistili, že si jí sama nemůžu vyvolat, rozhodli se mě mučit. Pomocí bolesti, jsem jí vždy dostala.“ Odpověděla jsem unaveně.

Jasper jen stěží dokázal ovládnout svůj vztek.

Bella volala druhý den Charliemu, aby je chytil.

Pár týdnů na to Charlie volal, že je chytili a prosil mě, abych je identifikovala.

Přišel tedy k nám domů, všichni jsme na něj čekali v obýváku.

        „Jak je ti?“ Ptal se Charlie.

        „Už je to lepší.“ Odpověděla jsem.

        „To je dobře, ale potřebuji, abys je identifikovala.“ Řekl Charlie.

        „Nikam s vámi nejedu.“ Řekla jsem a přitiskal se k Jazzovi.

        „To nemusíš, mám tady jejich fotky.“ Řekl Charlie.

Jasper mě podpořil.

        „Tady jsou ty fotky, prohlédni si je pozorně.“ Prosil mě Charlie a podal mi fotky.

Chvíli jsem si je prohlížela a pak dala na stůl tři z nich.

        „To jsou oni.“ Řekla jsem.

        „Jsi si jistá?“ Ptal se Charlie.

Jen jsem přikývla.

Charlie odešel a Jasper mě odvedl do našeho pokoje, byla jsem ráda, že jsem doma v bezpečí a že ti muži skončí za mřížemi.

V pokoji jsme si lehli na postel a Jasper mě hladil ve vlasech a pošeptal mi.

„MILUJU TĚ, LÁSKO.“

„TAKY TĚ MILUJU, JASPERE.“