NEVINNÝ KLUK

       KAPITOLA 1 ALICE

Uspala jsem, Lili a šla dolů do obýváku.

Carlislel nám oznámil, že má problém v práci.

      „Kolegové se mě často ptají, jak to, že po tolika letech vypadám stále tak mladý a jak to dělám?“ Řekl Carlisle ustaraně.

Okamžitě mi došlo, o co tu jde.

      „Zase stěhování?“ Rozčilovala se Rose.

      „Je mi líto Rosalie.“ Řekl Carlisle a podíval se na ní smutně.

      „Našel jsem starší vilu k prodeji v Kansasu.“  Řekl Carlisle

      „Kdy pojedeme?“ Ptala jsem se.

      „Musím to ještě domluvit, tak asi za čtrnáct dní.“ Odpověděl mi Carlisle.

Čtrnáct dní uběhlo jako voda a my se znovu stěhovali.

Za několik hodin jsme byli na místě.

Byla to krásná vila uprostřed veliké zahrady.

Před vilou stál starší muž.

Carlisle se sním, pozdravil a domlouval podrobnosti.

Muž nás prováděl domem.

Dům byl kompletně zařízen.

Jenom zahrada byla zanedbaná.

                      KAPITOLA 2

Carlisle si našel práci v místní nemocnici.

Začali jsme uklízet dům.

Esme byla ve své živlu.

Upravovala to tam, jak chtěla ona a my jí v tom pomáhali.

První noc, jsme strávili s Jasperem u Lili v pokoji, protože se v novém domě bála.

Další den jsme jeli nakoupit pro holky jídlo a hledali, kde budeme lovit.

Našli jsme malou mýtinku, kde se pásly srnky.

 Zásoby jsme uklidili do spíže.

Druhý den jsem holkám chtěla udělat snídani. Rohlíky s medem a čaj.

Když, jsem vyndávala rohlíky zavolala jsem na Bellu.

      „Bello, proč si koupila jen sedm rohlíku?“ Ptala jsem se.

      „Jak sedm, vzala jsem jich deset.“ Ozvala se Bella.

Pak mě napadlo, že si mohli vzít holky.

Dál jsem to neřešila a udělala holkám snídani.

Po snídani si šli holky hrát a my jsme šli na zahradu.

Každý den se nám něco ztratilo, to už bylo divné.

Vařila jsem oběd a chtěla jsem vzít sůl, když se mi zachytil náramek o závěs.

Odhrnula jsem ho a za ním byla dvířka od jídelního výtahu.

Chtěla jsem vědět, kam to vede, ale vyrušil mě Jasper.

      „Alice, nechceš pomoct?“ Ptal se mě Jasper.

      „Eeee, ne už to bude.“ Odpověděla jsem.

      „Co kdybychom odpoledne prozkoumali okolí?“ Ptal se Jasper a pomohl mi odnést jídlo pro holky do jídelny.

      „Jo to by bylo fajn.“ Řekla jsem trochu nervózně.

Pořád mi vrtalo hlavou, kam vede ten výtah.

Po obědě jsme šli i s Lili na procházku.

Hráli jsme si s Lili na slepou bábu.

Najednou jsem se zastavila a viděla jsem tmavou místnost, sedělo tam dítě a hrálo si s kamínky, bylo špinavé a mělo slepené dlouhé vlasy. Najednou zvedlo hlavu a já si všimla zvláštních očí.

 Lili, mě z toho vytrhla.

„Mami, hraješ?“ Ptala se, Lili.

      „Na co si se ptala, sluníčko?“ Řekla jsem nepřítomně.

 Než Lili, stačila promluvit, vložil se do toho Jasper.

      „Alice, dobrý?“ Řekl Jasper a dal mi ruku kolem pasu.

      „Řeknu ti to večer.“ Odpověděla jsem potichu.

Jasper navrhl, ať jdeme domů.

Večer po uložení Lili, jsem Jasperovi řekla, co jsem viděla a taky o tom výtahu co jsem našla v jídelně.

Jasper se na mě zadumaně díval, nevěděl, co to znamená.

      „Víš co Alice, abys byla klidnější, zítra se podívám, kam ten výtah vede, ano?“ Uklidňoval mě.

Políbila jsem ho.

Asi kolem půlnoci, za námi přiběhla, vyděšená Lili.

      „Strašidlo v kuchyni.“ Řekla s pláčem.

      „Lili, strašidla neexistují.“ Uklidňovala jsem jí.

      „Pojďme se tam podívat.“ Řekl Jasper a my šli za ním.

      „Vidíš, nikdo tu není.“ Řekla jsem.

      „Ale on přišel těmihle dveřmi.“ Řekla a ukázala na jídelní výtah.

Podívali jsme se s Jasperem na sebe.

      „Lili, jdi hajat, zítra se tam podíváme.“ Řekla jsem.

Šla jsem sní když jsem viděla, jak se bojí. Po chvíli usnula.

              

                     KAPITOLA 3

      Druhý den ráno jsme se tam šli s Jasperem podívat.

Sjeli jsme výtahem dolu kde, byl sklep.

Všude byl strašný, nepořádek a smrad.

Našli jsme tam chlapce, jak si hraje s kamínky, neměl nic na sobě jen přehozenou starou děravou deku.

      „Chlapče, jak se jmenuješ?“ Ptala jsem se.

Přestal si hrát a zalezl do kouta.

Jasper se na něj soustředil a pomáhal mu svou schopností.

On se trochu uklidnil.

Ptala jsem se ho znovu, jak se jmenuje.

Podíval se na mě a potichu řekl.

      „Bastard.“

Úplně jsem se na pružila, když to řekl a Jasper též.

Sedla jsem si do dřepu.

      „Nemusíš se nás bát, my ti neublížíme.“ Řekla jsem klidně.

Ten nevinný kluk se na mě podíval, vstal a šel na světlo.

Byl tak hubený a špinavý.

      „Pojď s námi, dáme ti najíst a umyjeme tě.“ Řekla jsem.

Při těch slovech jsem si pomalu sundala mikinu a chtěla mu jí dát.

On, ale couvnul zpátky.

Ani jsem se nehnula, jen jsem vyčkávala.

On za chvíli přistoupil ke mně a já mu přehodila svojí mikinu kolem ramen.

Vděčně se na mě podíval.

Poté jsme ho odvedli k výtahu a vyjeli s ním do domu.

Bylo vidět, jak se bojí, stále se rozhlížel.

Odvedla jsem ho do koupelny a umyla.

      „Kolik ti je?“ Ptala jsem se.

      „Asi dvanáct.“ Odpověděl.

Chudák ani nevěděl kolik mu je a jak se jmenuje.

      „Co kdybych ti ostříhala vlásky?“ Navrhla jsem.

Přikývl a tak jsem si vzala nůžky a ostřihala mu dlouhé vlasy.

Okamžitě po ostřihání a umytí mu vynikli, jeho krásné hnědé oči.

Byl to překrásný kluk.

Oblekla jsem ho do trička a tepláků a vedla ho za ostatními.

Když jsem ho tam přivedla, všichni se na něj dívali a moje Lili, se na něj usmála.

      „Mami, kdo to je?“ Ptala se mě, Lili.

      „Tohle je Will.“ Odpověděla jsem jí.

Chlapec se na mě podíval a řekl.

      „Ale já se jmenuju…“

Přerušila jsem ho.

      „Jmenuješ se Will, tamto jméno je tvoje minulost.“ Řekla jsem a pohladila jsem ho.

Celý den jsme si sním hráli, abychom si získali jeho důvěru.

Začalo se smrákat a já šla uložit, Lili, Renessme a Willa.

Když konečně usnuli, každý ve svém pokojíčku, šla jsem k ostatním.

Byla jsem psychycky na dně.

Bella se mě najednou zeptala.

      „Už spí?“

      „Jo už spí.“ Odpověděla jsem.

Nechtěla jsem na sobě dát znát, že už to nezvládám, ale po Jasperově pohledu jsem dala hlavu do dlaní a klesla k zemi.

Najednou ze mě vypadly takové zvláštní zvuky, znělo to jako pláč.

Jasper ke mně přišel a chytil mě za ruce.

      „Co se děje miláčku?“ Ptal se mě.

Nedokázala jsem krotit své emoce, ale trochu jsem se ovládla a řekla jsem mu to.

      „Já už nemůžu Jaspere, Lili, Will, už to před tebou nedokážu skrývat.“ Řekla jsem mezi vzlyky.

Jasper mě pohladil a já pokračovala.

„Poslední dobou, toho na mě bylo moc, když jsme našli Lili byla jsem hotová, ale jsem ráda, že jí máme a dneska jsem našli Willa, který také trpěl.“ Řekla jsem a podívala se na Jaspera.

      „To nic, Alice.“ Pošeptal a přitiskl si mě k sobě.

Podívala jsem se mu přímo do očí.

      „Jak, někdo může….ublížit takovým dětem jako je Lili a Will, jak je to možné?“ Ptala jsem se smutně.

Jasper sklopil oči.

      „Nevím Alice, ale měli by, jsme zjistit, něco o tom chlapci.“ Odpověděl Jasper.

Souhlasila jsem.

Carlisle řekl, že se zkusí zeptat toho domovníka, jestli něco neví.

      „Dobrý nápad.“ Řekla Esme.

                    KAPITOLA 4

Druhý den Carlisle zavolal domovníkovi a domluvili jsme se, aby za týden přijel.

Za týden byl u nás, sešli jsme se v obýváku, děti si hrály v pokojíku.

      „Proč jste nám neřekl o tom chlapci.“  Ptala jsem se.

      „Tak vy už o něm víte?“ Řekl domovník.

      „Ano víme a chceme vědět, jak se tam dostal.“ Řekl Jasper rozčíleně.

      „To je smutný příběh.“ Řekl domovník a sklonil hlavu.

      „Řekněte nám o tom.“ Prosila jsem ho.

Domovník se posadil a začal vyprávět.

      „Peterovo rodiče, zahynuli, při auto nehodě, když bylo Peterovi 7 let. Po smrti jeho rodičů se ho ujali jeho teta a strýc, kterým patřil tenhle dům. „

Dovyprávěl domovník.

      „A proč byl v tom sklepě?“ Ptala jsem se.

      „Peter má totiž fotografickou paměť, proto ho tam zavřeli, teda alespoň myslím.“ Řekl domovník.

      „A kde jsou tet?“ Ptal se Jasper.

      „Jeho teta umřela při pádu ze schodů, když nesla Peterovi jídlo. Její manžel si myslela, že to udělal ten kluk a zbláznil se. Odvezli ho do blázince a kluk tam zůstal. Já jsem na to přišel až při prodeji domu.“ Odpověděl.

      „A proč jste ho tam nechal a neodvedl ho nikam?“ Rozčílila jsem se.

      „Nemohl jsem ho dát do ústavu, kdyby, jste věděli, jaké to bylo roztomilé dítě, když jsem jezdil s rodiči. Myslel jsem, že zahynul při té autonehodě, nevěděl jsem, že ho už 5 let vězní tady ve sklepě.“ Řekl smutně.

Bylo mi z toho na nic, ale zeptala jsem se ho.

      „Chcete ho vidět?“

Domovník se zarazil.

      „Tak já ho přivedu.“ Podívala jsem se na Jaspera, zda s tím souhlasí.

Jasper přikývl.

Šla jsem pro něj, hrál si s holkama.

      „Petere, chci říct Wille.“ Řekla jsem.

      „Já se ale skutečně jmenuji Peter.“ Řekl a šel ke mně.

Vzal mě za ruku a šli jsme dolů.

      „Dobrý den pane Johnsi.“ Pozdravil Peter.

Domovník nemohl uvěřit vlastním očím.

      „Jsi to skutečně ty Petere?“ Ptal se domovník.

      „Ano jsem to já.“ Řekl Peter.

      „Myslel jsem, že si zahynul při té autonehodě.“ Řekl domovník.

      „Při autonehodě?“ Divil se Peter.

Domovník přikývl.

      „To nebyla autonehoda, byla to promyšlená vražda. Měl jsem zemřít i já. Když jsem byl svěřen do péče tetě a strýci.

Popsal jsem jim celou autonehodu a obvinil je. Když tohle zjisti, zavřeli mě do sklepa. Dávali mi jen chleba a vodu. Při každé návštěvě mi nadávali, bastarde. Za tu dobu jsem si na to zvykl a myslel si, že je to moje jméno.“ Dovyprávěl Peter.

Všichni jsme byli v šoku.

Peter si šel zpátky hrát z holkama a domovník odešel.

      „Co s ním budeme dělat?“ Ptala se Esme.

Přes prázdniny s námi Peter zůstal.

Všechno jsme ho museli učit od znova, jíst, psát, počítat, atd.

Lili a Renessme nám hodně pomáhali.

Po prázdninách si pro něj přijel Charlie a odvezl si ho do Forks.

My jsme se ještě nemohli vrátit, byla to moc krátká doba.

Mezi, Lili, Renessme a Peterem vzniklo přátelství a tak k nám jednou za čtrnáct dní jezdil, aby mohl být s nimi.