LILI A METJU

              KAPITOLA 1 ALICE

Lili, už bylo devět let.

Chodila do školy a moc jí to tam šlo, byla jsem ráda, že je mezi dětmi a má kamarády.

Dneska, ale do školy nešla, byla totiž objednaná ke Carlislovi na vyšetření po roce.

Jela jsem tam s ní sama.

Lili, měla trochu strach, ale ne, tak jako kdysi.

Konečně jsme dorazily na místo, a Lili mě chytla za ruku.

Šly jsme do Carlislovi ordinace, zaklepala jsem, ale byl tam jiný doktor.

Podívala jsem se na cedulku na dveřích, zda jsem si to nespletla, ale opravdu to byla Carlislova ordinace.

       „Vy jste jistě Alice Cullenová a tohle je vaše Lili.“ Ptal se mě.

       „Ano a kde je doktor Cullen?“ Ptala jsem se.

       „Je teď na pohotovosti a mě požádal, abych jí vyšetřil já.“ Řekl Carlislův kolega.

Lili se na mě, nedůvěřivě podívala.

       „Neboj, Lili, to bude dobrý.“ Uklidňovala jsem jí.

Přikývla a já jí posadila na stůl.

Carlislův kolega jí prohlídnul a pak vyndal injekci.

       „Moment, počkejte, na co to je?“ Ptala jsem se trochu vyděšeně.

       „Doktor Cullen vám to neřekl, musím jí dát očkování, prý jí to mám udělat.“ Řekl.

       „To mi, ale Carlisle neřekl.“ Odpověděla jsem.

       „Asi zapomněl.“ Usmál se na mě.

Lili sebou trochu trhla, ale jinak byla statečná.

              „Možná bude trochu unavená, tak jí nechte odpočívat, a ještě jí odeberu krev.“ Vzpomněl si.

Jenom to ne.  Pomyslela jsem si pro sebe.

       „Na co?“ Ptala jsem se po chvíli.

       „No, řádí teď epidemie u dětí, tak pro jistotu.“ Řekl.

       „Aha, to mi Carlisle, taky neřekl.“ Začínalo mi to připadat divné, ale souhlasila jsem s tím.

Doktor jí tedy odebral tři ampulky krve a mohli jsme konečně vypadnout.

                         
                            KAPITOLA 2

Lili, byla celý den unavená, jen si kreslila nebo si hrála s koníkama.

Večer jsem jí uložila už v osm, nevydržela déle.

       „Lili byla dneska utahaná, co?“  Ptal se mě Jasper, když jsem přišla dolů.

       „Jo, ale už spinká a my můžeme být chvíli spolu.“ Odpověděla jsem a přitulila se k němu.

Hladil mě a povídali jsme si, když jsem najednou, uslyšela Lili, jak volá.

       „Maminko, maminko.“

Okamžitě jsem vylítla z gauče a šla za ní.

       „Lili, copak se děje?“ Ptala jsem se, když jsem vešla do pokojíčku.

       „Bolí mě bříško, je mi na zvracení.“ Řekla plačtivě.

       „Jaspere prosím, přines mi nějakou misku.“ Volala jsem na něj.

Jasper okamžitě přišel s miskou a podal mi jí.

Lili si sedla a okamžitě začala zvracet.

       „Co je s ní?“ Ptal se mě Jasper.

       „Možná z toho očkování.“ Odpověděla jsem mu.

Lili seděla a my jí podpírali.

       „Maminko, mě je špatně.“ Řekla, vyčerpaně Lili.

Jasper jí šáhl na čelo a celý vyděšený povídá.

       „Lili, má teplotu, přinesu teploměr.“

Odešel a Lili, znovu, zvracela.

       „Tady Alice.“ Jasper mi podával teploměr a já ho dala, Lili do pusy.

Chvíli jsme čekali a pak to zapípalo, Jasper se na to podíval a vykulil oči.

       „Kolik?“ Ptala jsem se.

       „Má 40,2.“ Odpověděl.

Zhrozila jsem se a zavolala Carlisla.

Carlisle okamžitě přišel a ptal se co se děje.

Řekli jsme, že má Lili, vysokou horečku, zvrací a má průjem.

       „Alice, musí okamžitě do nemocnice.“ Řekl Carlisle.

Okamžitě jsme jí dali do auta a vyjeli, Jasper zůstal doma.

Carlisle jí zařídil pokoj na dětským a já mohla být s ní.

Jezdila jsem domů až večer.

Už to byl týden, co tam Lili, byla.

Teplota klesla a zvracení ustalo, ale Lili byla  bledá a čím dál unavenější.

Ptala jsem se Carlisle co se to děje, že je Lili čím dál víc slabší.

Šla jsem za Lili do pokoje, ale ještě před tím jsem odešla na veřejné záchodky a řízla jsem se do ruky.

Naplnila jsem jednu ampuli, kterou jsem vzala u Carlisle v ordinaci, když jsem si sním povídala, poté jsem šla za ní.

Seděla jsem u Lili, když mě Carlisle vyrušil.

       „Alice, jeď domů, já se o ní postarám.“

       „Jojo.“ Řekla jsem nepřítomně.

       „Hej, jeď domů, už týden si nelovila.“ Řekl Carlisle ustaraně.

Poslechla jsem a když jsem odcházela, vtiskla jsem mu do ruky ampulku.

„To je pro ní.“ Špitla jsem a jela domů.

S Jasperem jsme šli lovit.

Seděla jsem s Jasperem v pokoji.

Náhle jsem  dostala vizi, Lili ležela v posteli v nemocnici a s někým si povídala. Byl to Carlislův kolega a odebíral jí krev z kanyly do pěti ampulek. Pak jí pohladil a Lili se zeptala.

„Přijdeš zase zítra?“

On se jen usmál a odešel.

       „To néééé.“ Vykřikla jsem a posadila se.

       „Co je, co se děje?“ Naléhal na mě Jasper.

       „Ten mizera, Carlislův kolega odebírá Lili krev, nejspíš každý večer.“ Řekla jsem.

       „A proč?“ Ptal se Jasper.

       „To nevím, ale jedu tam, nenechám, aby jí ubližoval.“ Řekla jsem.

       „Jedu s tebou.“ Řekl a vyrazili jsme.

Málem jsem nabourala, když jsme jeli do nemocnice a já dostala další vizi, ten doktor pil krev Lili.

       „On jí pije.“ Řekla jsem Jasperovi.

       „Přidej, já si to s ním vyřídím. Rozčiloval se.

Bez váhání jsem ho poslechla.

Jakmile jsme tam byli vyrazili jsme do pokoje Lili.

Doktor zrovna vycházel s plnými ampulkami.

Jasper ho přitiskl ke zdi.

       „Jaspere, přestaň.“ Vykřikla jsem.

       „Co se to tu děje?“ Ozval se za mnou Carlisle.

       „Carlisle, tvůj kolega, bral Lili krev, proto se nelepšila.“ Odpověděla jsem Carlislovi.

Jasper mu mezitím podával ampulky jako důkaz.

       „Proč jste to dělal, Dereku?“ Ptal se naštvaně Carlisle.

       „Zjistil jsem, že mám rakovinu jater a taky jsem zjistil, že jste upíři a jste odolní proti všem nemocím ale Lili je jen poloviční.“ Řekl smutně.

       „Lili, ale není poloviční, je člověk.“ Řekla jsem.

       „Proto mi to nevyšlo.“ Řekl Derek.

       „Moment, to očkování, nebylo očkování, potřeboval jste jí dostat sem, aby jste uskutečnil svůj plán.“ Řekla jsem rozčileně.

V tu chvíli jsem zachytila Jasperův pobouřený pohled a i ve mně cloumal vztek.

       „Co se mnou teď uděláte?“ Ptal se Derek.

       „U mě jste skončil, pusť ho Jaspere.“ Nařídil Carlisle.

Jasper ho poslechl a  doktor dodešel.

Carlisle se na mě tázavě podíval a já přikývla.

Když sehnal transfůzi okamžitě jí Lili nasadil.

Čekali jsme s Jasperem na chodbě.

Carlisle k nám za chvíli přišel a řekl, ať se nebojíme.

Chtěli jsme mu poděkovat, když jsme zaslechli ránu a klakson.

Já s Jasperem jsme vylítli ven.

Našli jsme nabourané auto do sloupu a uvnitř seděl Derek, který byl mrtvý.

       „Tohle jsem nechtěla.“ Řekla jsem potichu a Jasper mě objal.

Za chvíli přišel i Carlisle.

       „Mrzí mě to, Carlisle.“ Řekla jsem mu.

       Carlisle mi dal ruku na rameno.

       „Možná je to takhle lepší Alice, trpěl by.“ Odpověděl Carlisle.

       „Musíme to nahlásit.“ Dodal.

Lili po týdnu pookřála a brzy jí propustili z nemocnice domů.

                     
                       KAPITOLA 3

 Lili byla už týden doma.

Byla jiná, jako by stále byla myšlenkami nikde jinde.

Pořád si něco kreslila, ale nikdy nám to neukázala.

Povídala jsem si o tom večer s Jasperem, když jsem uslyšela, jak Lili křičí.

       „áááá nééééé.“

Okamžitě jsme s Jasperem vylítli na horu do pokoje Lili.

Sedli jsme si k ní a ona se k nám přitulila.

       „Copak se ti zdálo?“ Ptal se Jasper.

Lili, ale byla v šoku.

Když se trochu uklidnila, řekla nám co se děje.

       „Už, několik nocí se mi zdá, jak utíkám lesem a slyším za sebou kroky a potom se najednou přede mnou objeví kluk s kapucí. Dnes si tu kapuci pomalu sundal a řekl. „Pomoz mi.“

Když to udělal, poprvé jsem viděla, jak vypadá.  Jeho obličej byl samá jizva.“

Dovyprávěla Lili se strachem v hlase.

„Lili klid, byl to jen sen.“ Uklidňovala jsem jí.

„To nebyl jen sen, pořád slyším jeho prosbu.“

S touto odpovědí se ke mně víc přitiskla a znovu usnula.

                      KAPITOLA 4

Lili se ráno vzbudila a po snídani šla kreslit.

 Potom nám přinesla obrázek ukázat.

       „Co to je Lili?“ Ptala jsem se.

       „To je dům kde ten kluk bydlí.“ Odpověděla a odešla si hrát.

       „Sirotčinec?“ Divil se Jasper.

       „Hmmm zkusím zjistit na internetu, zda je skutečný.“ Řekla jsem Jasperovi.

Hledala jsem ten sirotčinec, po chvíli jsem ho skutečně našla.

Byl kousek od Siettlu.

       „Ona si to nevymyslela.“ Řekla jsem si pro sebe.

       „Ty si ho vážně našla?“ Ptal se mě Jasper, který právě přišel.

Jen jsem přikývla.

       „Měli by, jsme se tam jed podívat.“ Navrhla jsem.

       „Chceš vzít i Lili?“ Ptal se Jasper.

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, jen ona ho znala, takže musela s námi.

       „Musíme jí vzít sebou.“ Řekla jsem.

       „Tak dobře, ale musíme to říct ostatním.“ Řekl Jasper.

Večer jsme to všem řekli a Lili byla ráda.

Uložila, jsem Lili a když jsem se vrátila Carlisle se mě zeptal.

       „Ona má schopnosti?“

Vůbec mě to nenapadlo.

       „Asi, ano, ale jak je to možné?“ Ptala jsem se.

       „Carlisle, co to bylo za krev, cos jí tehdy dal?“ ptal se Jasper.

Carlisle se na mě významně podíval a já sklopila oči.

Ráno jsme naložili Lili a odjeli jsme do sirotčince.

Byl to malý dům a kolem něj byla zahrada, kde si hrály děti.

Šli jsme za ředitelkou.

       „Dobrý den co si přejete?“ Ptala se ředitelka.

       „Hledáme asi desetiletého, kluka s popáleným obličejem.“ Řekla jsem.

       „Ano takového tu máme, jmenuje se Metjů Gelegr, co mu chcete?“ Ptala se nás.

       „Chceme mu pomoci s jeho zdravotními problémy, známe jednoho výborného plastického chirurga.“ Řekl Jasper.

       „A kde jste se to dozvěděli?“ Ptala se nedůvěřivě ředitelka.

       „Můj otec je doktor a na jednom kongresu se o Metjůovi bavili, zda by mu nemohli pomoci.“ Řekla jsem.

„Ale, kdo to zaplatí?“ Ptala se.

„My.“ Odpověděl Jasper.

Paní ředitelka se na něj s údivem podívala.

       „Můžeme ho vidět?“ Vyrušila jsem jí.

       „Jistě pojďte za mnou.“ Odpověděla rozpačitě ředitelka.

Lili mi stiskla pevně ruku, bála se.

Konečně jsme došli k jeho pokoji.

       „Methjů máš tu návštěvu.“ Zavolala na něj ředitelka.

Vešli jsme k němu a on seděl na posteli zády k nám.

       „Metjů?“ Zavolala na něj, Lili roztřeseným hláskem.

       „Ty jsi skutečně přišla?“ Zeptal se a jeho hlas byl chraptivý.

       „Ano přišla.“ Odpověděla trochu nervózně.

Metjů vstal a popošel k nám, ale stále měl kapuci na hlavě.

       „Jsem moc rád, že si přišla, kdo je to s tebou?“ Zeptal se.

       „To jsou moji rodiče.“ Odpověděla.

Díval se na nás a ani se nepohnul.

       „Proč jste tady vy?“ Vyhrkl najednou.

       „Chceme ti pomoci s tvými problémy.“ Odpověděla jsem mu.

„Hmmm.“ Byl nedůvěřivý.

Poté dal ruce nahoru a pomalu si sundal kapuci.

Slyšela jsem, jak se Lili na chvíli, zastavil dech.

Jednu polovinu tváře měl hodně znetvořenou.

Chytla jsem Jaspera za ruku a on mi jí stiskl, Lili zůstala stát.

       „Neboj se mě prosím.“ Řekl Metjů  smutně.

Lili natočila nenápadně hlavu a šla k němu blíž.

Natáhla k němu ruku.

       „Lili.“ Špitla jsem.

Lili, ale neposlouchala a šla k němu ještě blíž.

       „Neboj se, nechci ti ublížit.“ Řekla když Metjů couvl.

Lili se ho, dotkla.

        „Co, to děláš?“ Ptal se jí.

        „Hladím tě.“ Odpověděla mu.

Upřeně se na ní podíval, ale ona nepřestávala.

     „Jak si se sem dostal?“ Zeptala se najednou a přestala ho hladit.

Metjů sklonil hlavu a začal vyprávět.

     „Když mi byli 3 roky, vypukl u nás doma požár. Byl jsem v pokojíčku, když jsem uslyšel, jak maminka křičí.

     „Metjů hoří.“

 Vyběhl jsem za ní, bylo tam, ale spousta kouře a neviděl jsem na cestu. Spadl jsem ze schodů a víc si nepamatuji.

Když, jsem se probral byl jsem v nemocnici. Ptal jsem se po rodičích a své mladší sestřičce, ale oni mi řekli, že zahynuli při požáru a jenom já přežil.“

Lili mu zvedla hlavu.

     „A dál?“ Zeptala se.

     „ Když jsem se uzdravil, přišla pro mně setra a odvedla mě sem a tady se o mě starají, ale ostatní děti se mi vyhýbají, kvůli tomu jak vypadám, bojí se, že jim něco udělám, nenávidí mě.“ Dořekl a rozplakal se.

Bylo mi ho tak strašně líto, chtěla jsem mu pomoct.

     „A ty chceš od tud viď?“ Zeptala se, Lili.

Přikývl a pak si chtěl vzít na sebe kapuci, ale Lili ho zastavila.

     „Neskrývej se, my se tě nebojíme.“ Usmála se na něj.

     „Jsi hodná, Lili, ale já se tak cítím bezpečně a nikdo se mi neposmívá.“ Odpověděl jí.

Chtěla jsem ho vzít ihned k nám, když se najednou ozval zvonek a Metjů si povzdychl.

     „Co to je?“ Ptala se Lili.

     „To je oběd.“ Řekl Metjů sklesle a odešel.

Šli jsme si promluvit s ředitelkou, šli jsme okolo jídelny a slyšeli jsme, jak na něj děti pokřikují.

     „Příšera, už jde k nám, něco chytrého zas poví nám.“  Křičely děti.

S Jasperem jsme se na sebe podívali.

Konečně jsme došli do ředitelny.

     „Paní ředitelko, bylo by možné odvést si toho chlapce ihned?“ Ptala jsem se.

     „Je mi líto, ale musíte mít žádost.“ Řekla ředitelka.

Rozloučili jsme se a odjeli domů

                         
                  KAPITOLA 5

     „Jak to vypadá?“ Ptal se nás Carlisle.

     „Je to moc milý kluk, ale děti se mu posmívají, chci ho odtud dostat pryč.“ Řekla jsem.

     „Můžu mu zařídit operaci, ale nejdříve se musím poradit s kolegy a musím ho vidět.“ Řekl Carlisle.

     „To se dá zařídit, pojeď zítra s námi, abys zhodnotil situaci.“ Řekl Jasper.

Carlisle souhlasil, druhý den jsme jeli, bez Lili do sirotčince.

Představili jsme Carlisla ředitelce a ona nás odvedla

do Metjůova pokoje.

     „Ahoj Metju.“ Pozdravila jsem.

     „Kde je Lili?“ Zeptal se naléhavě.

     „No…je doma, chtěli jsme tě vzít sebou a Lili by se, už do auta nevešla.“ Řekla jsem.

     „Bál jsem se, že už mě nechce vidět.“ Odpověděl.

     „Tak to není, ale je tu s námi pan doktor a chtěl by se na tebe podívat.“ Řekl Jasper.

Metju si stoupl před Carlisla a odkryl svou popálenou tvář.

 Carlisle se snažil skrýt svůj zármutek před postiženým chlapcem.

Carlisle mu nandal kapuci a poprosil nás, abychom s ním šly ven.

Oba jsme na něj nervózně hleděli a on pak začal mluvit.

     „Alice, Jaspere jeho postižení je velmi vážné, musel by podstoupit několik operací a výsledek je nejistý.“

Řekl Carlisle.

     „Ale zvládl bys to ne?“ Ptal jsem se.

     „Pokusím se Alice, ale nedávejte mu moc naděje.“Řekl     smutně.

 Oba jsme přikývli, šli jsme se rozloučit s Metjuem a odjeli jsme.

Za čtrnáct dní jsme ho odvezli na domluvenou operaci.

První operace se zdařila.

Metju byl moc statečný a my jsme za ním jezdili a brali jsme i Lili.

 Carlisle byl plný optimizmu a chodil za Metjuem, když jsme tam byli my.

Po čtvrté operaci, už by ho nikdo nepoznal.

Když se Metju viděl, nemohl uvěřit, vlastním očím.

     „Jsem to skutečně já?“ Ptal se nás.

     „Ano jsi.“ Odpověděla Lili, radostně.

Metju se ale najednou zarazil.

     „Co se mnou teď bude?“ Ptal se nás.

Carlisle, který tam taky byl řekl.

     „Moje kolegyně, doktorka  Šrakmanová si tě moc oblíbila, chtěla by si tě vzít.“

     „To je ta milá doktorka co mě ošetřuje?“ Ptal se Metju.

     „Ano, to je ona.“ Odpověděl Carlisle.

Po jeho uzdravení si ho doktorka adoptovala.

Metju byl rád, že má zase rodinu.

Lili s Renesme se s ním každý den vídaly ve škole a byly rády, že mají takového kamaráda.