ÚNOS ALICE

               KAPITOLA 1 JASPER

Alice chtěla jít s holkami do města, ale ony neměli čas.

Rozhodla se tedy jít sama.

       „Užij si nákupy.“ Řekl jsem.

       „To víš, že si je užiju.“ Řekla vesele a odtančila do auta.

Asi tak za hodinu po Alicině odjezdu mi volal kamarád, zda k němu nemohu přijet. Prý je to naléhavé.

Řekl jsem ostatním, že jedu k Samovi ať to Alici vyřídí, až přijede z města.

Za čtvrt hodiny jsem byl na místě.

Sam už na mě čekal.

       „Ahoj pojď dál.“ Řekl, když otevřel dveře.

       „Ahoj co potřebuješ?“ Ptal jsem se.

       „Brácha sedí a za tři dny ho budou převážet do jiné věznice.“ Řekl.

       „A co po mě chceš?“ Ptal jsem se, ale už jsem tušil, že mě chce do něčeho namočit.

       „Chci, abys ho při transportu osvobodil.“ Řekl.

       „Co to po mě chceš? Do tohohle mě nezatahuj.“ Odporoval jsem.

       „Rozmysli si to dobře, mám pro tebe překvapení.“ Řekl varovně.

       „Neudělám to, je ti to jasný!“ Řekl jsem rozhodně.

       „Jak chceš.“ Řekl a odešel.

Nechápal jsem co se děje.

Za chvíli přišel a přivedl spoutanou Alici.

       „Jaspere, Jaspere.“ Zavolala a snažila se vyvlíknout z jeho rukou.

       „Same, co to má sakra znamenat?“ Byl jsem vzteky bez sebe.

       „Okamžitě jí pusť.“ Zakřičel jsem.

On si jí však naopak přitiskl k sobě.

       „Ptám se tě znovu Jaspere, uděláš to? Nebo…“ Namířil na ní pistolí.

       „Same, to bys neudělal.“ Řekl jsem opatrně.

Najednou jsem však uslyšel výstřel, Alice vykřikla a padla k zemi. Střelil jí do nohy.

       „Ty hajzle jeden.“ Zařvat jsem na něj a šel jsem k němu, ale on na mě začal mířit. Potom znovu na Alici. Držel prst na spoušti. Dokázal mi, že to myslí vážně.

„Zadrž, udělám, co chceš.“ Řekl jsem sklesle.

       „Jaspere.“  Řekla Alice tiše a podívala se na mě.

       „Ještě mi řekni, kde ho převáží?“ Dostával jsem z něj informace, ale mojí mysl ovládal jen strach o Alici, která tam ležela a tiše naříkala.

       „Pojedou kolem mostu. Za mostem je křižovatka tam je zastavíš.“ Řekl.

       „A jak to mám asi udělat, jsem sám.“ Ptal jsem se.

       „To už je na tobě, ale přivedeš ho. Jestli ne, postarám se o Alici.“ Vyhrožoval mi.

                         

                          KAPITOLA 2

Naposledy jsem se podíval na svou Alici a s těžkým srdcem sem odešel.

Cestou za  Charliem na stanici, jsem stále myslel na ní. Doufal jsem, že jí ještě víc neublíží.

Dorazil jsem tam za chvíli a Charlie se divil, co tam dělám.

       „Zdravím, copak potřebuješ?“ Ptal se.

       „Potřebuju pomoct.“ Řekl jsem.

Začal jsem mu vysvětlovat situaci.

       „To je, ale moc nebezpečné.“ Řekl Charlie.

       „Charlie prosím, moc mi na ní záleží.“ Byl jsem zoufalí, ale Charlie nakonec souhlasil, že mi pomůže.

Charlie jel se mnou k nám domů.

       „Alice, tady ještě není.“ Řekla Esme, když jsem přišel.

Bella se divila, co tady dělá její táta.

Oba jsme vysvětlili, co se stalo.

       „A myslí to vážně, postřelil přede mnou Alici.“ Řekl jsem.

Všichni se k nám přidali.

       „Kdy ho převážejí?“ Ptal se Carlisle.

       „Za tři dny v jednu hodinu. Bude to u mostu kde budou asi tak v půl druhé.“ Odpověděl Charlie.

       „To zvládneme, ale nevím zda Alice tři dny vdží.“ Řekl jsem.

       „Emmett pojede první, za ním já a Edward, ty s Charliem pojedete posolední.“ Plánoval Carlisle.

       „Emmette ty ho musíš nabourat a já si převezmu vězně.“ Řekl jsem.

       „A my ostatní si vezmeme na starost Charliho kolegy.“ Řekl Edward.

       „Doufám, že to klapne.“ Řekl jsem.

 Dny se vlekly. Konečně nastal ten den a my se rozloučili a odjeli.

Asi za deset minut jsme byli u mostu. Policejní auto se blížilo s doprovodem. To nám komplikovalo situaci.

Když bylo vězeňské auto za mostem, Emmett se rozjel a napálil to do boku auta. Carlisle s Edwardem zatarasili hlídkové vozy.

Já jsem vyskočil z auta a snažil se dostat k vězni.

Otevřel jsem dveře a snažil se osvobodit vězně.

Policajti však na nás začali střílet.

Jedna kukla zasáhla Samovo bratra. Byl vážně zraněn.  

 Začal jsem uklidňovat situaci, aby přestali střílet.

Charlie se to snažil zachránit.

       „To byl omyl, byla to jen auto nehoda.“ Řekl Charlie.

Bratr Sama musel být převezen do nemocnice.

Jeli jsme za sanitkou.

Konečně jsme byli u nemocnice, ale Carlisle mi oznámil, že vězen zemřel.

                       KAPITOLA 3

Byl jsem na dně. Šance na záchranu Alice se rozplynuli, nevěděl jsem, co budu dělat.

V tom mi zazvonil telefon, byl to Sam.

       „Máš už mého bratra.“ Ptal se.

Musím mu lhát. Pomyslel jsem si.

       „Same, došlo k přestřelce, tvůj bratr byl zraněn. Teď ho převážíme do nemocnice.“ Řekl jsem.

       „Chci ho vidět.“ Řekl.

      „To není dobrý nápad, potřebuje ošetření.“ Řekl jsem.

       „Jedu tam.“ Řekl a zavěsil.

       „Tak co Jaspere?“ Ozval se za mnou Carlisle.

       „Jsme v háji, jede sem. Řekl jsem, že ho zrovna vezeme do nemocnice.“ Odpověděl jsem.

Carlisle se zamyslel.

       „Toho využijeme, sejděte se na chodbě na chirurgii. Pak ho přiveď k operačním sálům, potom přijdu já a řeknu, že zemřel při operaci.“  Naplánoval Carlisle.

       „Dobrý nápad, ještě že tě máme.“ Usmál jsem se.

       „Ještě nemáme vyhráno Jaspere.“Řekl opatrně.

       „Ale i tak ti děkuju.“ Odpověděl jsem.

Šel jsem na chodbu a čekal na Sama.

Za chvíli přišel.

       „Kde je?“ Ptal se naléhavě.

       „Právě ho operují.“ Řek jsem.

Sam začal nervózně přecházet.

 Asi za čtvrt hodiny vyšel Carlisle.

       „Vy jste bratr Jacka Hodsna?“ Ptal se Carlisle.

       „Ano jak je na tom?“ Ptal se Sam.

Bál jsem se, jak bude reagovat, až se to dozví.

       „Je mi líto pane Hodsne, ale váš bratr to nepřežil.“ Oznámil Carlisle.

Sam se zhroutil.

Když se probral, odvezl jsem ho k němu domů.

Dovedl jsem ho do domu do obýváku.

Čekal jsem, až se vzpamatuje.

       „Same kde je Alice?“ Ptal jsem se opatrně.

Sam se na mě nechápavě podíval.

Se zamyslel a pochvíli řekl.

       „Přivedu ti jí.“

Odešel, čekal jsem chvilku. Náhle jsem zaslechl výstřel.

Vyrazil jsem za Samem.                                  

 Stál uprostřed pokoje s pistolí v ruce nad Aliciným bezvládným tělem.

       „CO SI TO UDĚLAL?“ Zakřičel jsem a vrhl se k Alici.

       „Teď jsme si kvit.“ Řekl a zastřelil se.

Chtěl jsem dát Alici polibek na rozloučenou, ale zjistil, že ještě dýchá. Rozvázal jsem Alici pouta, popadl jí do náručí a odnesl jsem jí do auta. Rychle jsem jel domů.

Po cestě jsem ještě stihl zavolat Carlislovi aby vše připravil.

Za chvíli jsme byli doma.

Odnesl jsem Alici do Carlislovi pracovny.

Carlisle Alici prohlédl a zjistil ja hluboko jsou kulky.

Chtěl jsem Carlislovi říct co se stalo, když Alice zašeptala.

       „Jaspere.“

       „Alice, klid už si doma.“ Řekl jsem něžně.

       „Alice, musím ti odstranit ty náboje.“ Řekl Carlisle.

Alice jen přikývla.

Opatrně jsem sundal Alici oblečení. Měla slepené krví.

 Carlisle zavolal ještě Edwarda, aby mu asistoval.

Carlisle mi řekl, ať jí pevně držím.

Carlisle vzal skalpel a snažil se vyndat kulku z hrudi.

Alice mi pevně tiskla ruce a snažila se zhluboka nadechnout, ale bolest jí to nedovolovala.

Carlisle se snažil najít kulku. Najednou jí našel a opatrně jí vytáhl. Při tom Alice omdlela.

Carlisle využil příležitosti, že Alice omdlela a vyndal jí kuklu ze stehna.

Konečně to bylo za námi.

Alice byla velice statečná.

Carlisle použil zvířecí krev, aby se to rychleji zacelilo.

Po té jsem jí odnesl do postele.

                        KAPITOLA 4

Alice se po dvou hodinách probudila.

Vypadala lépe, ale cítil jsem z ní nejistotu.

       „Jaspere, kde je Sam?“ Ptala se.

       „Neboj se Alice, už ti neublíží.“ Řekl jsem a pohladil ji.

Alice, se na mě vděčně podívala, ale po té sklopila oči.

       „Jaspere, Sam se ke mně choval děsně. Nechal mě trpět žízní a bolestí.  Ránu mi vůbec neošetřil.  Když jsem mu odporovala, zmáčkl mi ránu na noze tak silně. Občas jsem chtěla volat o pomoc, ale on mi zacpal pusu, abych nekřičela. Stále mi vyhrožoval, že mě zabije, když ho nepřivedeš.“ Vyprávěla Alice.

       „přestaň Alice, už jje dobře nikdo ti neublíží.“ Uklidňoval jsem jí.

Alice se ke mně přitiskla a klidně oddechovala.

       „Jsem ráda, že je to za mnou.“ Řekla.

       „Já jsem rád, že tě mám u sebe.“ Odpověděl jsem jí.

Za týden se Alice pomalu zberchala a chodila s námi na lovy.

Konečně byla zase v pořádku.

Bohužel, to co si prožila, v ní zůstalo, ale snažila se s tím bojovat.

Byla moc statečná a já jí podporoval jak jsem mohl.