DVOJČATA ?

                          KAPITOLA 1 ALICE

Potřebovala jsem koupit Lily nové oblečení, protože zase vyrostla. Největší výběr dětského oblečení měli v mém oblíbeném supermarketu Holydei.

Jednoho odpoledne jsem naložila Lily a jely jsme do centra města. Asi za patnáct minut jsme tam byly.

Zašly jsme rovnou do dětského oddělení.

Vybrala jsem jí několik kalhot a asi pět triček a ještě jednu bundičku.   

Potom jsme ještě zašli k hračkám. Lily se nemohla vynadívat. 

Prohlížela si plyšového pejska. Vzala jsem jí ho a zjišťovala, kolik stojí.  Nemohla jsem najít cenu a tak jsem šla za prodavačkou, která stála opodál.

Než jsem se jí však stihla zeptat, slyšela jsem Lily, jak mě volá.

        „MAMI MAMI …. POMOC!!“

Otočila jsem se a viděla, jak jí nějáká cizí žena odnáší v náručí pryč.

Vyběhla jsme za Lily, než jsem je však doběhla, zastavila je ochranka.

        „Co se to tu děje?“ Ptal se jeden z ochranky, když jsem je dostihla.

        „Nic to je Emili.“ Řekla ta cizí blondýna.

        „To není pravda, to je moje dcera Lily.“ Řekla jsem.

        „Máte nějaké doklady?“  Ptal se druhý.

Cizí žena postavila Lily na zem a ta se ke mně přitiskla.

        „Tady je její fotografie.“ Řekla žena a podala jim jí.

Ochranka si jí prohlížela.

        „Je mi líto, ale podle fotografie vypadá, že to dítě je jí.“ Řekl druhý z nich a podal mi fotografii.

Byla jí skutečně moc podobná.

        „Ale já jí mám v občance zapsanou jako svoje dítě.“ Řekla jsem a podala jim občanku.

Ochranka byla zmatená, obě jsme měli důkaz, že je to naše dcera.

        „Je to na tobě holčičko, kdo je tvoje maminka?“ Ptali se.

Lily se ke mně přitiskla ještě víc.

        „Tohle je moje maminka, tuhle paní vůbec neznám.“ Odpověděla.

Ochranka uznala, že Lily je moje a nechala nás jít.

Žena se za námi dívala a zavolala.

        „Emily já se pro tebe vrátím.“

Odjely jsme domů, Lily byla vystrašená.

 Když jsme přijely, všichni už byli doma. Lily se mě nechtěla pustit.

        „Jak jste se měli?“ Ptal se Jasper.

Začala jsem vyprávět, co jsme zažily v obchoďáku.

        „Ale ta holčička jí byla vážně podobná jak její dvojče.“ Dovyprávěla jsem.

Pár dní uběhlo a já s Jasperem jsme jeli do města do banky.

Emmett nám hlídal, Lily.

Asi po dvou hodinách jsme se vrátily. Jasper znervózněl.

        „Něco se děje.“ Oznámil mi.

Vešli jsme do obýváku, kde nám Bella řekla smutnou správu.

        „Alice, Jaspere, Lily se ztratila. Byla s Emmettem na hřišti, ale vrátil se sám. Hledal jí všude, ale nenašel jí.“

Ta správa mnou tak otřásla, že se mi podlomili kolena.

        „ALICE!“ Vykřikl Jasper a chytil mě.

Najednou vešel zkroušený Emmett.

        „Šel jsem jí jenom pro pití a když jsem se vrátil už jsem jí nikde neviděl.“

„Alice najdeme jí.“ Uklidňoval mě Jasper.

Vzpomněla jsem si na slova, té ženy z obchoďáku.

         „Já se pro tebe vrátím.“ Řekla jsem si pro sebe.

        „Co si říkala miláčku?“ Ptal se Jasper.

Podívala jsem se na něj.

        „To za námi volala ta žena z obchoďáku, co mi málem odvedla Lily.“  Vysvětlovala jsem mu.

        „Myslíš, že v tom má prsty?“ Ptal se Edward.

        „Doufám, že ne.“ Odpověděla jsem nejistě.

Poprosily jsme Charlieho, aby nám jí pomohl najít.

Hledaly jí, ale bez výsledků.

 Jasper mě stále uklidňoval, ale já se bála, že už jí nikdy neuvidím.

Seděla jsem s Jasperem v obýváku, když mi volal Carlisle.

        „Alice, jedna žena sem přivezla svojí dcerku se silným zápalem plic, vypadá, jako Lily. Okamžitě sem přijeď.“

Řekla jsem to Jasperovi a jeli jsme do nemocnice.

Carlisle už na nás čekal.

        „Kde je?“ Ptala jsem se ho.

        „Je na pokoji, ale ta žena tě k ní nepustí.“ Řekl Carlisle.

        „Tak jí pošly pryč, ať to můžu zjistit.“ Prosila jsem ho.

Carlisle to zařídil.

Šla jsem s ním. Lily ležela na přístrojích.

Šla jsem se ujistit, že je to moje Lily.  Věděla jsem, že má na právem palci malou jizvu, jak se kdysi pořezala o sklo.

        „Je to ona.“ Potvrdila jsem Carlislovi.

        „Dobře Alice, ale zatím to nikomu neřekneme.“ Prosil Carlisle.

        „Ale Carlisle …“ Nesouhlasila jsem, chtěla jsem být u ní.

        „Alice, jinak to nejde, ale spolehni se, že zařídím, abys mohla být u ní.“ Uklidňoval mě Carlisle.

Odešla jsem tedy od své milované Lily.

Carlisle mi umožnil přístup k Lily, jak slíbil.

Byla jsem už doma od Lily, která se pomalu lepšila, ale stále neměla vyhráno.

        „Tak co Alice, jak je naší holčičce?“ Ptal se mě Jasper.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale dostala jsem vizi.

Viděla jsem malou holčičku ležet v nějakých sutinách  v polorozpadlém domě. Vypadalo to jako továrna nebo něco takového. Holčička vypadala, jako Lily, ale byla bez vědomí, vůbec se nehýbala. Na zdi byl nápis, ale ne celý jen kousek. Něco jako eing. Vize poté skončila.

        „To ne, to ne.“ Řekla jsem smutně.

        „Alice co je? Co si viděla?“ Ptal se nervózně Jasper.

        „Asi jsem viděla Emili. Byla bez vědomí.“ Odpověděla jsem mu.

        „A víš, kde byla?“ Ptal se Jasper.

        „Vypadalo to, že je v nějaké staré továrně, ležela tam v sutinách a byla dost bledá.“ Odpověděla jsem.

Jasper se na mě smutně podíval, ale pak se zamyslel.

        „Stará továrna si říkala?“ Ptal se.

Jen jsem přikývla a dodala.

        „Na zdi byl zbytek názvu ening.“

        „Tahle továrna je v Siettlu, vyráběli se tam letadla. Zkrachovala, už je to tak dva roky.“ Informoval mě Jasper.

        „Jo to jsem slyšela. Možná bych se tam mohla s Charliem podívat.“ Přemýšlela jsem na hlas.

Jasper přikývl a já volala Charliemu.

Sešli jsme se kousek od továrny. Charlie nebyl sám, měl ještě sebou psovoda a několik kolegů.

Byla to obrovská hala. Všichni jsme hledali.

Za půl hodiny začal štěkat pes. Všichni jsme se tam rozeběhly.

Charlie mě však zastavil.

        „Je mi to líto Alice, neměla by jste tam chodit.“

        „Ale Charlie tohle není Lily, ale Emili. Ty dvě jsou si hrozně podobné navíc, Lily je v nemocnici.“ Řekla jsem mu.

Charlie mě tedy pustil. Byla to ona.

        „Žije ještě?“ Ptala jsem se.

Jeden ze strážníku mi řekl, že ne.

Policisté jí odvezli na patologii.

Jeli jsme s Jasperem na patoligii s ostatními.

Doktor zjistil, že je nejméně týden mrtvá.

        „Jdeme jí to říct.“ Řekl Charlie.

Šli jsme tedy za paní Denielovou.

Šli jsme ještě pro Carlisla oznámit mu co se stalo a aby nám pomohl.

Carlisle nám tedy přivedl na chodbu paní Denielovou.

        „Co tady dělá ta ženská? Já vám Emili nedám.“ Řekla a dívala se na mě nenávistně.

        „Paní Denielová uklidněte se. Potřebovali by jsme aby, jste nikoho identifikovala. Pojďte s námi.“ Prosil Charlie.

Jediný Carlisle zůstal u Lily.

 Charlie odvedl, paní Denielovou k lehátku a odkryl prostiradlo.

Paní Denielová chvíli na Emili zírala a pak si vzala do ruky, řetízek co měla Emili na krku.

        „Emili.“

Na jednou se zhroutila Charlie jí za chytil a odvedl jí na chodbu kde jí posadil.

        „Kde jste jí našli?“ Ptala se smutně.

        „V továrně na letadla, která už neexistuje.“ Odpověděl jí Charlie.

Najednou se na mě znovu podívala a řekla.

        „Teď už jste spokojená?“ 

Vůbec jsem nechápala jak to myslí.

Já s Jasperem jsme se vrátili k Lily.

Charlie si odvedl paní Denielovou na stanici.

Seděla jsem u své Lily. Měla výčitky svědomí.

        „Alice, ty za to nemůžeš, udělala jsi co se dalo.“ Chlácholil mě Jasper.

        „Hmmm  já vím.“ Odpověděla jsem.

Chodila jsem každý odpoledne za Lily, která se pomalinku zlepšovala.

 Měla jsem naplánovanou ještě návštěvu a tak jsem jela s Jasperem za Lily dříve.

Už jsem se na Lily moc těšila.

Vešli jsme do pokoje. Lily byla velmi bledá.

Pohlédla jsem na přístroje a zděsila jsem se.

        „JASPERE ZAVOLEJ IHNED CARLIE LILY NEDÝCHÁ!!!“

Jasper okamžitě vyběhl. Za chvilku tam přiběhly sestřičky a Carlisle.

        „NEEEE, LILY, LILY, NEOPUŠTĚJ NÁS!!!!“ Křičela jsem.

        „Jaspere odveď jí pryč.“ Řekl Carlisle.

Jasper mě popadl zezadu a táhl mě ven.

        „Nech mě pust mě.“ Prosila jsem Jaspera.

        „Alice uklidni se, teď bys jí stejně nepomohla. Nech to na Carlislovi.“ Řekl Jasper a přivinul si mě.

        „Nechci o ní přijít, nechci.“ Vzlykala jsem.

        „To bude dobré, klid, klid.“ Uklidňoval mě.

Carlisle vyšel po půl hodině.

        „Alice, Jaspere, bude v pořádku. Někdo jí vypnul kyslík. Ještě že jste přišli, jinak by bylo pozdě.“ Řekl Carlisle.

        „Jak vypnul?“ Ptal se Jasper.

        „Nevím, kdo to udělal.“ Řekl Carlisle.

        „Takže to bylo úmyslný?“ Ptala jsem se zděšeně.

        „Nejspíše ano Alice.“ Řekl Carlisle.

Ptala jsem se, kdo byl u ní naposledy.

        „Nějaká doktorka.“ Řekla jedna ze sester.

        „Ale tady na tom oddělení máte jenom doktory.“ Řekl Jasper.

        „Proč by sem chodila doktorka z jiného oddělení.“ Divil se Carlisle.

        „Ale moment, ta žena byla v civilu jo a byla blondýna.“ Řekla setra.

        „Jaspere myslíš, že to byla toho paní Denielová schopná?“ Ptala jsem se.

        „Ano Alice, kdyby si cítila tu nenávist, kterou chovala vůči tobě. Tak by to bylo možné.“ Řekl Jasper.

Smutně jsem se na něj podívala když jsem dostala vizi.

Paní Deielová seděla v dětském pokoji, držela plyšovou opičku a ze zápěstí jí tekla krev. Vize skončila a mě se podlomili kolena.

        „Alice posaď se.“ Řekl Jasper, který mě držel.

        „Paní Denielová je mrtvá spáchala sebevraždu.“ Řekla jsem sklesle.

        „Co si udělala?“ Ptal se Carlisle.

        „Podřezala si žíly.“ Odpověděla jsem.

        „Zkusím tam poslat sanitku.“ Rozhodl se Carlisle.

        „Už je pozdě vize byla moc rychlá.“ Řekla jsem Carlislovi.

Lily se konečně uzdravila a já si jí mohla vzít domů.