ALICINO VELKÉ TAJEMSTVÝ

ALICE

Zima, strach a bolest. Temná malá místost plná dívčích výkřiků a proseb o pomoc. Ležela jsem na chladné zemi a snažila se ubránit dvoum mužům, kteří se mě snažili znásilnit. Cítila jsem slzy na svých tvářích.

“PROSÍM, PANE BOŽE….PROSÍM NECHTE MĚ….POMOC, PROSÍM!!!!!”

Slyšela jsem, jak můj hlas přechází v chrapot a pomalu  utichá. Snažila jsem se zůstat při vědomí, nevěděla jsem, jak dlouho to vydržím,stále mě silně tiskli k zemi, bolelo to a nemělo to konce. Opět jsem zakřičela o pomoc, když jsem z dálky zaslechla známí hlas.

“Alice, lásko prober se, Alice.” 

Cítila jsem, jak mě někdo zvedá a snaží se mi pomoct, podle vůně jsem poznala, že je to Jazz.

“Jaspere….oni….oni mě….oni….vize z minulosti, chtěli mě.…”

“Šššš, klid Alice, bude to dobré, jsem u tebe.” Hladil mě, pevně mě objal, abych se cítila v bezpečí, snažila jsem se probrat a říct mu více, ale všechno mě bolelo a byla jsem tak vyčerpaná, že jsem opět zavřela oči a usnula jsem.

JASPER

Sledoval jsem Alici, jak se pomalu uvolnila a usnula v mém náručí. Zamyslel jsem se nad tím, co se mi Alice snažila říct, její slova mi ihned došly. Dostal jseml vztek, nemohl jsem uvěřit,  že zneužívali její zranitelnosti. Už byla tma a moje láska se stále neprobrala, až jsem začínal mít strach. Když jsem se na ní podíval, její tvář byla tak klidná a zdálo se mi, že se mírně usmívá, to mě velmi uklidnilo, usmál jsem se a pohladil jsem jí po tváři. 

“Jazzy?”

Pohlédl jsem na Alici, její zlaté oči mě pozorovali, měla úsměv na tváři, ale to, co jsem z ní cítil, byla bolest, strach a smutek. 

“Alice, můžu ti něják pomoci?”

 Alice jen zavrtěla hlavou a pokoušela se posadit, chtěl jsem jí pomoct.

“Alice…”

“Já to zvládnu lásko.” Věděl jsem, že jí něco bolí, ale ona opět dělala hrdinku, že jí nic není.

“Zlato přede mnou nemusíš nic skrývat.” 

“Víš mám pocit jako by se to stalo teď. Je to jako by to byla realita.” 

“Alice, to už se nikdy nestane, ochráním tě.”

“Před minulostí?” Alice mě svou otázkou velmi zaskočila a já jsem věděl, že má pravdu. Nevěděl jsem, co mám dělat, ta bezmoc mě úplně mučila. Bylo hrozné koukat se na mou lásku a nechat jí opuštěnou ačkoliv ji držím v náručí. Bál jsem se další vize. 

“Japsere, nesmíš se tak trápit, zvládla jsem to v realitě, tak to musím zvládnout i teď.  Ty se nesmíš trápit, budu tě teď potřebovat. Už jenom tím, že si se mnou mi pomáháš.” 

Nedokázal jsem si představit co v ty děsivé momenty prožívala, cítil jsem všechnu její bolest a strach. 

“Alice si neuvěřitelně silná, když si to přežila.”

“No nevím….byly chvíle kdy jsem to chtěla skončit a jednou se mi to málem povedlo….kdyby mě nezachránili.”

“Co tím myslíš?” 

“Chtěla jsem se utopit, ale nepodařilo se, sestry mě zachránily. Nevím, jak dlouho jsem byla pod vodou, ale musely mě oživovat…v tu chvíli jsem na ně byla strašně naštvaná a přála jsem si, aby se jim to nepodařilo. Bála jsem se, že to bude pokračovat…” 

“Alice přestaň…jsi tady se mnou a už se to nikdy nebude opakovat.”  Pohladil jsem Alici po tváři a doufal jsem, že se uklidní.

ALICE

Rvalo mi srdce, když se Jasper trápil za mě, což mě ještě více mučilo, ale velice jsem si cenila jeho oddanosti. Věděla jsem, že má pravdu, musela jsem to pustit z hlavy, chtěla jsem zavřít oči a myslet na nás dva, jak jsme na louce.  Bylo to dokonalé jen my dva, každý v náručí toho druhého. V tom jsem otevřela oči, chtěla jsem se podívat na Jaspera, ale do očí mě zasáhlo bodající světlo zářivek v dobře známé ordinaci v blázinci sv. Marka. Přejel mi mráz po zádech, když jsem zjistila, kde to jsem. Byla jsem připoutaná k lůžku a čekala jsem kdy přijde ta bolest, ale nic se nedělo.

“Slečno Brandonová…musíte teď na sebe dávat velký pozor, teď vám vynecháme i léčbu. Po dobu, než se zase uzdravíte.” 

“A co mi teda je?” Zeptala jsem se překvapeně.

“Podezření na zvláštní případ salmonélozy, nemusíte se bát, bude vám možná nevolno od žaludku a můžete se cítit unaveně. Nechceme, aby vaše nemoc propukla v něco víc.”

“Moc vám děkuju za starost.” Byla jsem moc ráda, že se ke mě doktoři začali chovat mile. Lékaři své slovo dodrželi a zastavili mi léčbu. K mému překvapení propustili zřízence, kteří mi tak strašně ublížili.

Opět jsem se oběvila na louce v náručí Jaspera a když jsem otevřela oči byli jsme opět v ložnici.

“Miláčku, jak se cítíš, spala jsi dlouho.”

“Já jsem nespala, měla jsem zas vizi.”  Jasperova tvář poteměla

“Alice, zase si viděla blázinec?”

“Ano….ale tentokrát to bylo jiné, zjistila jsem, že na mě byli i milí. Zrušili mi léčbu, protože jsem onemocněla salmounelou.” 

Přemlouvala jsem Jaspera aby jsme šli dolů, cítila jsem se silnější a chtěla jsem do společnosti. Sešli jsme dolů do obývaku, ale byl tam jen Carlisle s Esme, kteří hráli šachy, Carlisle zas vyhrával. Když si nás všimli okamžitě se nám věnovali.

“Zlatíčko jak ti je, vypadáš mnohem lépe.” Usmála se Esme.

“Líp, měla jsem vize z minulosti z blázince a zjistila jsem, že jsem byla nemocná a zrušili mi léčbu, dokonce na mě byli hodní….až moc, protože do té doby jsem u nich takový soucit nezažila.”

“Alice, co ti vlastně bylo, něco vážného?” Zeptal se Carlisle opatrně.

“Eehhmm…salmonelózu, prý nějaký vzácný tip.” Odpověděla jsem.

“Alice, salmonelóza nemá více druhů a nebyl důvod, aby ti změnili diagnózu, nic ve zlém Alice.” 

“Třeba ještě dříve nevěděli jak se to léčí.”

“Alice, tenkrát se to neřešilo, vím že tehdy lidé chodili do zaměstnání při té nemoci.” Carlislovi informace, mě šokovali a já nechápala smysl té vize, děsilo mě to a nebyla jsem jediná, zahlédla jsem Jasperův ustaraný pohled.

JASPER

Carlisle nás moc neuklidnil a mě bylo jasné, že Alice to jen tak nenechá a bude se chtít dozvědět pravý důvod jejich změny v chování, ale já jsem se bál, protože jsem tušil, že si vizi bude chtít vyvolat, věděl jsem, jak jí to může ublížit. Tušil jsem, že se mnou Alice chce být sama, proto jsem jí dovedl na louku, kde jsme si sedli do trávy. Alice vypadala zamyšleně, ale doufal jsem, že jí bude venku lépe.

“Jazzy chci se dozvědět víc, ale víš, co to znamená?”

“Alice, pokus se na to zapomenout a žij naší přítomností a budoucností.” Prosil jsem, ale věděl jsem jaká Alice je, věděl jsem, že to nenechá jen tak.

“Nech mě to alespoň zkusit prosím.”

“Alice víš že ti v ničem bránit nebudu, ale bojim se o tebe.”

“Chápu, pořád mě můžeš dostat z vize ven, budu ráda, když tu u mě zůstaneš.”

Neměl jsem z toho radost, ale musel jsem to zkousnout. Alice si lehla do mé náruče a usnula. Brzy sebou silně trhla a prudce otevřela oči, vypadalo to, že mi hledí do očí, ale nebylo to tak, její panenky byly stále v pohybu. Její dech se velmi zrychlil až jsem měl strach, aby neupadla do bezvědomí. Rozhodl jsem se, že dál to zajít nenechám a proberu jí, ale nebylo to tak snadné, byla až moc ponořená do vize, přesně toho jsem se bál. Začal jsem na ní mluvit, ale ona mě neslyšela. Lehce jsem s ní zatřásl, ale její výraz se neměnil. Už to trvalo moc dlouho, když se začala usmívat a pohlédla na mě.

“To už mi nikdy nedělej, nemohl jsem tě probrat.” Alice se jen usmála.

“Už chápu, proč se ke mě chovali tak mile, čekala jsem dítě.” 

Nevěděl jsem, co na to říct, měl jsem být rád nebo naopak, ani z jejich emocí jsem nemohl nic vyčíst, byla tak zmatená.

“Alice…kdo byl otcem?” Zeptal jsem se opatrně.

“To nevím….ale na to miminko jsem se těšila, byla to první dobrá věc, co mě tam potkala a bylo mi jedno, kdo byl otcem.”

Nevěřícně jsem na ní koukal, vždyť jí zneužili, nemohl jsem to pochopit a čekal bych, že se toho dítěte bude chtít vzdát.

“Jaspere, chceš mě ještě?”

“Co je to za hloupou otázku, to víš že tě miluju, jen o tobě ještě hodně věcí nevím, narozdíl od tebe.”

“Já to taky nevím a veř mi, že zjistim, co se stalo a kde je moje dítě.”

“Alice, už je to dávno, nechci ti ublížit, ale to dítě už nejspíš nežije.”

“To je jedno, chci se dozvědět, jak žilo a zda má nějákou rodinu.”

ALICE
Jasperovi se nelíbilo, že se budu snažit zjistit více o svém děťátku, bál se o mě, nechtěl, abych trpěla, ale já to musela vědět, ostatním členům  rodiny jsme nic raději neříkali. Ležela jsem v Jasperovo náručí, když to opět přišlo. Ležela jsem na stole a cítila neskutečnou bolest, nevěděla jsem, zda mě trápili nebo to byl již porod, ale brzy jsem zjistila pravdu, uslyšela jsem totiž dětský pláč. Bolest  byla pryč a já viděla doktora, jak drží mé děťátko v náručí.

“Marie, máte krásnou dcerku.” Řekl doktor, ničemu jsem nerozuměla, já přece  nejsem Marie, ale Merry, náhle jsem viděla, jak doktor odnáší mou holčičku pryč.

“Néé vraťte  mi jí, ne prosím…” 

“Alice, Alice, prober se, no tak lásko.” Jasper na mě volal, když jsem se konečně probrala, rozhlížela  jsem se, jakmile jsem spatřila Jaspera ihned jsem ho objala se slovy:

“Oni mi jí vzaly, vzaly mi mojí holčičku. ANI mi jí nenechali pochovat, vůbec nic, ale proč?” Ptala jsem se zděšeně, Jasper mi však nedokázala odpovědět, chlácholil mě.