PRÁZDNOTA

ALICE

Nádherná vůně vanilky, mírně zrychlený dech, pevné obětí. Užívala jsem si přítomnosti mého milovaného anděla, Jaspera. Nemuseli jsme nic říkat, jen jsme vnímali přítomnost toho druhého. Z Jasperem jsem se cítila, tak klidná a vyrovnaná. Jeden bez druhého jsme nebyli úplní.  Užívala jsem si naše spojení, když mi Jasper mírně pozvedl hlavu, políbil mě a omluvným hlasem řekl.

,,Lásko, slíbyl jsem Edwardovi a Emmettovi, že s nimi půjdu lovit. Neboj se, nebude to trvat dlouho, brzy tě zase budu držet ve svém obětí.” 

Zachmuřila jsem se, nechtělo se mi tu krásnou chvíli ukončit. Jasperovi se oběvila mírná vráska na čele, cítil můj smutek, usmál se na mě a políbil mě.

,,Brzy budu zpátky, lásko,” uklidňoval mě Jazz, opět mě políbil a poté jsem ho doprovodila za klukama, s kterými šel lovit. Jakmile odešel, pocítila jsem takové prázno a smutek v mém srdci, až to bylo nemožné.  Bella s Rose se na mě usmály, ale já se jen otočila a odešla jsem zpátky nahoru do naší ložnice. Ještě tam byla ona vůně naší nekonečné lásky. Pohlédla jsem na místo, kde jsme se ještě před malou chvíli objímali. Sevřel se mi žaludek a špatně se mi dýchalo. 

Měla jsem tak divný pocit prázdnoty a samoty. Napadla mě hrůzná myšlenka, že bychom se s Jasperem už nikdy nemohli setkat. Můj žaludek se mi při té myšlence opět bolestivě sevřel, ještě víc než před tím. I přes tu bolest jsem se snažila dostat  ke křeslu a posadit se. Když se tak stalo stočila jsem se do klubka, aby mě to méně bolelo, ale bylo to k ničemu. Čím víc jsem na Jaspera myslela, tím víc to bolelo a já toužila, aby se konečně vrátil, měla jsem pocit, že čas se vleče a je to nekonečné utrpení.  

JASPER

Opět se mi vybavil Alicin smutný pohled, když jsem řekl, že půjdu na lov z bratry. V jejích očích bylo tolik bolesti a i její emoce byly tak silné a smutné. Terpve na lovu jsem si uvědomil, jak moc mě Alice miluje. I já i když jsem byl po boku bratrů jsem cítil bolest a prázdnotu z našeho odloučení, ale snažil jsem se to potlačit. Nechtěl jsem, aby na mě kluci poznali, jak moc mi Alice chybí. Blížili jsme se k domovu, kde jsem brzy pocítil Alicinu bolest z našeho odloučení, nemohl jsem uvěřit, jak je silná a vyčítal jsem si, že jsem jí tam nechal samotnou. Přidal jsem do kroku, čím blíž jsem byl u domu tím víc, mě Aliciny emoce ovlivňovali a děsili. Došel jsem domů a běžel za Alicí. Vešel jsem do našeho pokoje,který byl nasáklí takvou beznadějí a prázdnotou, až mě to děsilo. Hledal jsem svou lásku, protože jsem jí z prvu neviděl, až jsem jí našel schoulenou v křesle. Pomalu jsem se k ní přiblížil, jakmile mě spatřila, její emoce se změnili. Vyskočila z křesla a silně mě objala. Její emoce se pomalu s mou pomocí měnili, už tam nebyl smutek, ale radost a láska.

,,Jaspere…..už mě nikdy nenechávej tak dlouho samotnou, tolik to bolelo,” prosila Alice.

,,Promiň mi to….jsem tady a nepustím tě,” uklidňoval jsem jí a vnímal vůni levandule, po které Alice voněla. Držel jsem jí v pevném obětí, byli jsme jeden laskyplný  celek.

KONEC