JASPEROVA SLABOST

ALICE

Povídala jsem si s Edwardem, když pro mě do obýváku přišel Jasper. Usmála jsem se na něj, ale když jsem se podívala do jeho černočerných očí došlo mi, proč je tady. Přešla jsem k němu, vzala ho za ruku a oba jsme vyšli ven na lov. Byla jsem ráda, že jsme zase sami, násala jsem lesní vzduch a oba jsme se dali do běhu. Jasper mě nechal běžet první. V dálce jsme zahlédli srny, přidala jsem a nechala se vést vůní zvířete, když jsem byla už blízko ní, zarazila jsem se a otočila se za sebe, Jasper mě už nenásledoval. Dostala jsem vizi, jak Jasper zachytil pach lidské dívky a přestal se ovládat. Okamžitě jsem se otočila a běžela za Jasperem, aby neudělal něco čeho by pak litoval. 

Brzy jsem je oba zahlédla, dívka uháněla, co jí síly stačili a Jasper byl těsně za ní. Nemohla jsem dovolit, aby jí ublížil, proto jsem se rozeběhla za ním.

“JASPERE…..LÁSKO NEDĚL TO!!!!” Zakřičela jsem na něj a on se prudce zastavil. Doběhla jsem k němu, stále zíral do předu a snažil se ovládnou svou touhu po lidské krvi, snažila jsem se ho z toho vytrhnout a políbila jsem ho na tvář. Jasper jakoby najednou procitl, podíval se na mě a sklopil oči.

“Děkuju Alice a omlouvám se….”

“Jen klid, nic se nestalo, musíš se nakrmit.” odpověděla jsem mu a šli jsme ještě lovit srny.

JASPER

“Zklamal jsem…opět jsem jí zklamal, nebýt Alice, zase jsem mohl zabíjet,” pomyslel jsem si, když jsme se vraceli domů.

Pohlédl jsem na Alici a šel jsem do své pracovny, musel jsem se uklidnit, pořád jsem vsobě cítil ten adrenalin z lovu. Opět jsem si vzpoměl na pach krve té dívky, znovu jsem v hrdle ucítil oheň, moje tělo se napjalo a já se snažil ovládat své pudy.

“Ovládej se, ovládej se, ovládej se.” opakoval jsem si v hlavě.

Zavřel jsem oči a opět jsem si vzpoměl na emoce té nebohé dívky, její panický strach. Její strach mě neodradil v pronásledování.

Usmál jsem se, když jsem si vzpoměl na Alici, jak mě uklidňovala, že se nic nestalo…samozřejmně se nic nestalo, ale to je díky ní. Musím si s ní promluvit a znovu jí poděkovat. Vztal jsem ze židle a šel do ložnice, tam mě totiž vedl její pach, pomalu jsem otevřel dveře, Alice seděla na posteli a jakmile jsem vzpoupil, zvedla ke mě své krásné oči.

“Alice…já, chci ti znovu poděkovat, nechtěl jsem…”

Alice se usmála, vztala spostela a vzala mi hlavu do dlaní.

“Ale lásko, nemusíš se omlouvat, nic se nestalo.”

Nerozuměl jsem tomu, jak to, že se na mě nezlobí? Chtěl jsem ještě něco říct, ale ona mě umlčela polibkem. Byl jsem šťastný z toho co z ní cítím, byl jsem rád, že je se mnou.

KONEC