ODLOUČENÍ

ALICE

Užívali jsme si s Jasperem v naší nové ložnici. Právě byl překrásný západ slunce a Jasper se na mě laškovně usmál, odešel z ložnice a já z rychlé vize věděla, co má v plánu. Vytáhla jsem župan, přehodila ho přes sebe a šla za ním do koupelny.

“Já tě snad nikdy nepřekvapím.” Prohodil Jasper a něžně mě políbil. 

Vlezla jsem do vany a Jasper se stále snažil mě překvapit i když věděl, že to u mě není možné.

Voda měla mojí oblíbenou teplotu a já si vychutnávala jak mě Jasper rozmazluje. 

Pozorovala jsem z okna dva malé ptáčky, jak se hašteří. Pohled na ptáčky vystřídala vize ve které jsem viděla myslivce, jak střílí stádo srnek. V ten moment, jsem pocítila horkost v hrdle a neuvěřitelnou žízeň. Ta bolest v hrdle mě vysilovala a já cítila, jak moje tělo strácí sílu a já sklouzla pod vodu.

Ještě jsem slyšela bochnutí dveří, když mě Jasper vytáhl z vody a odnesl do ložnice.

Pomalu jsem začala přicházet k sobě a viděla jsem, jak mě má láska podpírá.

“Alice, co si měla za vizi? Ztratila si skoro vědomí, vyděsila si mě.” Ptal se naléhavě Jasper.

“Lásko, pořádně nevím, co jsem viděla, bylo to tak zmatené. Viděla jsem, jak několik myslivců vybilo celé jedno stádo strnek.” Vysvětlovala jsem  a viděla Jasperův nejistý pohled.

“Alice, mohlo se jednat jen o nějáký hon.” Utěšoval mě.

“Miláčku, proč bych to teda viděla, kdyby to s námi nesouviselo?” 

Jasper se na mě jen ustaraně podíval.

JASPER

Alicina včerejší vize mi stále vrtala hlavou a tak jsme se rohzodli zajít za Cullenovýma. Carlisle na naší prosbu všechny svolal do obýváku.

Chytl jsem nervózní Alici za ruku a řekl jsem, co Alice včera viděla.

“A kde je stříleli?” Zeptal se Carlisle.

Alice se zamyslela, ale nedokázala určit místo, kde se to stalo.

Alice sebou mírně trhla a já věděl, že má vizi, ale než stihla cokoliv říct, vmísil se do toho Edward.

“Kde je ovladač?” Vykřikl Edward a rychle šáhl po přepínači, který byl na gauči.

Všichni jsme upnuli zrak na správy které zrovna vysílali.

“Vážení díváci, vysíláme naléhavé varování. Vyskytl se u nás smrtelný virus, který byl zjištěň u srn. Jedná se o celostátní epidemii. Proto vám doporučejeme, aby jste nejedli srnčí maso. Hlaste prosím výskyt srn na hygienické stanici ve vašem okolí. Děkujeme za pozornost.” Řekla moderátotrka.

“A jsme v háji.” Prohodil Emmett.

“Teď už chápu svou vizi.” Řekla Alici vyděšeně.

Carlisle se snažit zjistit o viru co nejvíce, večer jsme se opět všichny sešli v obýváku.

“Mám pro vás špatné zprávy, zjistil jsem, že ten vir je pro nás smrtelně nebezpečný a také, že se to už přenáší na jiná zvířata.”

“Tím chceš říct, že nemáme co lovit?” Zeptala se Rosalie a já ze všech cítil napětí, které jsem se snažil ovládnout, ale nešlo to.

“Bohužel je to tak Rose.” Potvrdil Carlisle.

Najendou zazvonil Carlislovi mobil.

“Ano už to víme. Opravdu, to  by bylo skvělé. Musíme využít každou možnost. Uvidíme se zítra.” Carlisle zavěsil a my na něj s nadějí hleděli.

“Zítra dorazí Denalijští, Eleazar má možná řešení.” Oznámil Carlisle a my dostali naději.

Druhý den skutečně dorazili Denalijští. 

“Tak jaký máte plán?” Zeptal se Carlisle.

“Víme o jednom místě, kde jsou srny ještě v pořádku.” Odpověděl Eleazar.

“Super, tak tam vyrazíme na co čekáme?” Zajásal Emmett.

“Má to jeden háček, je to území vlků.” Odpověděl Eleazar.

Naše naděje opět klesla.

“Je to tam moc nebezpečné, proto navrhuji, aby holky zůstali tady v bezpečí.” Řekl Eleazar.

“NEEE!” Vykřikla Alice a pevně mi stiskla ruku.

“Miláčku uklidni se, nemáme na vybranou.” Utěšoval jsem jí, ale Alice se na mě nechápavě dívala a stále mi pevně tiskla ruku.

“Jaspere…dobře víš, že vlky nevidím v tom případě nebudu mít o vás žádné zprávy, místo žítzní umřu strachy.” Řekla Alice a přitiskla se ke mě. Mučila mě představa, že jí tu nechám bez ochrany, ale neměl jsem na výběr.

I přes nesouhlas holek, jsme začali plánova naší cestu.

Alici začalo docházet, že mě nemá šanci přemluvit a tak mi doma sbalila několik věcí. Edward sehnal mapy toho území od Jacoba, který nás varoval, že ani Sam nezná tamní vlky. Už jsme dlouho nelovili, ale Carlisle nám nařídil, abychom nechali zásoby pro holky.

“Carlisle to nevydržíme.” Varoval jsem ho.

“Musíme, pro dobro holek.” Upozornil mě Carlisle a tak jsem se snažil zahnat svou nesnesitelnou žízeň myšlenkami na Alici.

Když už jsme byli připraveni, přišla nejtěší věc…loučení.

Alice se ke mě přivinula.

“Neodjížděj.” Prosila Alice zoufale.

“Nedělej mi to ještě těžší lásko. Kdykoli mi můžeš zavolat.”  Utěšoval jsem jí.

“Jaspere, telefon budu mít jen já. Rušilo by nás to od našeho úkolu.” Upozornil mě Carlilse a Alice se na něj zarmouceně podívala.

“Kam vlastně jedete?” Zeptala se nadějně.

“To ti nemohu říci, až moc dobře vím, že bys přestala dodržovat naší dohodu a klidně bys přijela.” Usmál jsem se na ní.

“To o tobě nebudu mít žádné zprávy? Nemůžu ti volat neuvidím tě ve svých vizích. Tak jak budu vědět že jsi v pořádku? Jak tam vlastně budete dlouho?” Zeptala se.

“Budeme tam zhruba měsíc a každý večer vám zavoláme, že jsem v pořádku.” Informoval jí Eleazar.

“Měsíc…to bez tebe nevydržím.” Špitla Alice a dala mi svůj prstýnek a já jí dal zase ten svůj.

“Takhle budeme, pořád spolu lásko.” Řekl jsem a naposledy jí dlouze políbil a nastoupil do auta.  Sledoval jsem jí ve zpětném zrcátku, dokut se mi nestratila za zatáčkou.

ALICE

Stála jsem u domu a sledovalo auto, které se vzdalovalo i smou jedinou láskou. Jakmile zabočilo v ten okamžik jsem pocítila prázdnotu v srdci, jako by mi tam někdo vypálil velikou díru, jako by mi někdo vytrhl srdce.

Podlomili se mi kolena a já klesla k zemi. Zavřela jsem oči a přála jsem si, aby to že můj adněl odjel byl jen zlý sen, aby mě opět držel ve svém pevném obětí a líbal mě. Najednou mi něco vypadlo z ruky, ohlédla jsem se a uviděla jeho prstýnek, který mi dal. Zvedla jsem ho a snažila se potlačit vzlyk, ale marně. Opět jsem se podívala směrem, kterým odjeli.

“Vrať se…vrať se!” Vykřikla jsem podruhý a pak jsem si zakryla tvář dlaněmi.

“Alice.” Oslovil mě něžný ženský hlas a někdo mě chytil kolem ramen.

Podívala jsem se na onoho příchozího a byla to Esme, která mi dala ruce na ramena a ustaraně se na mě dívala.

“Sluníčko, už jsi tu celé hodiny, pojď dovnitř.” Prosila, ale já nechtěla. Místo toho jsem se k ní přitulila.

“Já chci Jaspera.” Prosila jsem a znovu jsem pocítila tu díru ve svém srdci.

“Já vím, my bychom také chtěly ostatní. Pojď do vnitř.” Prosila mě znovu a zvedla mě na nohy.

Odvedla mě do obýváku, kde seděly všechny holky. Tanya, Kate a Carmen seděly společně na jedné sedačce, Bella se mazlila s Rennessme a Rose se snažila předstírat, že to z nás zvládá nejlépe, ale já věděla, že jí Emmett také chybí.

Esme mě dovedla k mému oblíbenému křeslu.

“Esme, mohla bych tu s vámy zůstat, nedokážu být teď v našem domě sama až moc by mi to…” Nedokázala jsem to doříct, nemohla jsem.

“Ovšem Alice, bude fajn, když tu zůstaneš.” Odpověděla Esme a podívala se na prstýnek, který jsem stále svírala v dlani.

Pohlédla jsem ke schodům, které vedly do naší bývalé ložnice. Vstala jsem a šla do ní a poté jsem odešla do šatny, už jsme tam nic neměli, všechno jsme přestěhovali do našeho nového domu a mě došlo, co to znamená.

Odešla jsem spátky do obýváku a řekla.

“Musím si pro nějáké věci, němám tu vůbec nic.”

Všechny se na mě podívaly.

“Mám jít s tebou?” Zeptala se Bella.

“Ne…to snad zvládnu.” Odpověděla jsem jí, ale vůbec jsem si tím nebyla jistá.

Popadla jsem tedy klíče od domu a pomalu vyrazila k domovu, čím blíž jsem byla, tím víc jsem cítila úzkost.

Došla jsem ke dveřím, strčila klíč do zámku a otočila jím. Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem do vnitř.

Dívala jsem se po prázdné předsíni a chtěla vykřiknout.

“Jaspere jsem tu.” Doufala jsem, že přijde obejme mě a políbí, tak jako vždy, ale věděla jsem, že to tak není.

Nadechla jsem se a do nosu mě bodla jeho vůně, ještě tam byla a dost intenzivní.

“Musím být silná.” Řekla jsem si a šla po schodech do ložnice. 

Když jsem vstoupila do ložnice, jeho vůně tam byla nejsilnější. V tu chvílí jsem měla pocit, že je opět se mnou. Rozhlédla jsem se po ložnici a na jeho židly byl přes opěradlo přehozen, jeho svetr. Ihned jsem ho popadla, zabořila do něj obličej a vdechla jeho dokonalou vůni.  Lehla jsem si do postele, schoulila se do klubíčka se svetrem v náručí a nechala se unášet vzpomínkami.

“Chybíš mi.” Špitla jsem.

JASPER

Nevnímal jsem cestu, stále jsem byl myšlenkami s Alicí. Pohrával jsem si s jejím prstínkem, když Carlilsle zastavil.

“Zřejmně jsme na místě.” Řekl a všicni jsme vystoupili.

Ocitli jsme na lesní cestě a před námi byl jedno patroví dům.  Zajeli jsme do garaží a poté jsme se šli ubytovat.

Vzal jsme si pokoj s Edwardem a oba jsme si začali vybalovat věci, já jsem si ještě navlékl Alicin prstýnek na svůj jetízek, který jsem nosil.

Vyndal jsem svetry pod kterými byl Alici šátek. Dal jsem svetry do skříně, vzal si Alicin šátek a moje myšlenky opět patřili jenom jí.

“Jaspere, mě Bella taky chybí, ale musíme to zvládnout.” Snažil se mě uklidnit Edward, ale vztah Belli a Edwarda byl jiný než náš.

“Kluci pojďte dolů, budu volat holkám.” Zavolal na nás Carlisle a já si šátek zastrčil do kapsi a oba jsme šli do společenské místnosti.

Carlisle začal vytáčet číslo a dal mobil na hlas, abychom je všichni slyšeli. Brzy se ozval Esmenin hlas.

“Jaká byla cesta?” Zeptala se Esme.

“Dobrá, už jsme na místě, za chvíli jdeme lovit. Jak to zvládáte vy?” Zeptal se Carlisle.

“Dobře, jen Alice odešla domů pro věci a ještě se navrátila.” Odpověděla Esme a já se bál aby se jí něco nestalo. Poprosil jsem Esme, aby za ní zašla.

“Neboj se, hned za ní zajdu.” Ujistila mě Esme a Carlisle se pak rozloučil a zavěsil.

Všichni jsme se šli nasytit, když jsme se vrátili domů Carlisle si chtěl domluvit podrobnosti na zítra. Když jsme vše dořešili, šel jsem před dům a chtěl  být chvíli sám.

ALICE

Utápěla jsem se ve  vzpomínkách a nevnímala čas, když mě vyrušili něčí kroky, které se blížili do ložnice.

Brzy se ve dveřích oběvila ustaraná Esme.

“Alice, jsi v pořádku, bály jsme se o tebe.” Řekla Esme.

“Máš už správy o Jasperovi?” Zeptala jsem se a bodlo mě u srdce, když jsem vyslovila jeho jméno.

“Ano, už volali, dorazili v pořádku, ale Jasper se o tebe bojí.” Řekla Esme a pohladila mě.

Posadila jsem se a řekla.

“Musím si sbalit, pomůžeš mi prosím?”

“Ovšem, že ano.” Odpověděla Esme a šli jsme spolu do šatny.

Nebylo to pro mě vůbec lehké, ale ve dvou jsme to zvládly. V šatně jsme si ještě vzala jemný  řetízek, na který jsem navlékla Jasperův prstýnek a připnula jsem si ho na krk. Poté jsme s Esme odešli spátky domů.

Doma si holky povídaly, aby tolik nemysleli na kluky, ale i přesto byla smutná nálada. Bez kluků tu bylo pusto. 

Už dlouho jsme trpěly žízní a potřebovaly jsme se nakrmit, ale byl v tom malý háček. Musely jsme si naše zásoby rozdělit, aby nám vystačily na měsíc. To znamenalo, že jsme se nemohly napít do syta, takže jsme nebyly dostatečně silné, což nás znérvózňovalo a zásoby se rychle tenčili.

Navíc jsme každý večer sledovaly zprávy, zda už nezjistili, jak vyléčit nemocné srny, ale stále nic nového a nás to děsilo.

Další večer nám opět volali kluci.

“Esme máme pro vás dobré správy. Už máme polovinu zásob.” Řekl Carlisle.

“Jak to zvládáš lásko.” Zeptal se Jasper a v jeho hlase, jsem cítila bolest.

“Je to těžké, být tu bez tebe, kéž by si se už vrátil.” Řekla jsem a potlačila vzlyk.

“EMMETTE…TY IDIJOTE, CO SI TO UDĚLAL?” Šlyšely jsme Edwarda jak křičí a všechny jsme se po sobě podívaly.

“Musím končit.” Řekl Carlisle a zavěsil.

JASPER

Carlisle a já jsme se šli podívat co se vlastně stalo. Když jsme vstoupili do garáží, vyděli jsme tu pohromu. Jeden plný kanystr ležel na zemi a všechna krev, co jsme sehnaly, byla na podlaze.

“To se ti teda povedlo, týdení práce je v háji!” Vykřikl jsem na Emmetta a měl jsem chuť mu něco udělat. 

“Kluci uklidněte se, hádkami nic nespravíme.” Uklidňoval nás Carlisle.

“Carlisle, zítra nas čeká víc práce, už tak jsme dost psichycky vyčerpaní. Jestli to prodloužíme, dojdou jim zásoby krve.  Navíc se nám stíská po holkách a jim zase po nás.” Vysvětlil jsem Carlislovi a odešel do pokoje, kde jsem vzteky prásknul dveřma.

“Já tu nechci zůstávat déle a nechat trpět Alici tak dlouho, už tak mi to připáda jako věčnost, co jsem jí naposledy držel v náručí.” Pomyslel jsem si.

Druhý den za svítání jsme se sešli ve společenské místnosti, jakmile jsem zahlédl Emmetta, znovu mě zalila zlos, za to co udělal.

“Kluci, dnes budeme muset lovit do pozdních večerních hodin, kvůli včerejšímu incidentu.” Řekl Carlisle a víznamě se podíval na Emmetta.

Popadli jsme tedy flašky a šli jsme lovit do lesa. Dělali jsme to jako vždy, zabily jsme srnky a načerpaly všechnu krev co v nich byla. Lov byl velice dlouhý, ale za to jsem byl velmi rád, protože jsem se, alespoň soustředil na něco jiného než na smutek po Alici.

Lovili jsme celý den i noc, vraceli jsme se asi až o půnoci. Jakmile jsme dorazili domů oslovil jsem Carlilse.

“Carlisle, nemohl bys zavolat Esme, strašně se bojí o Alici a chci vědět zda je v pořádku.” Řekl jsem Carlislovi prosebně. Carlisle na mě chvíli nejistě hleděl, ale pak přikývl a odešel do svého pokoje, já jsem si mezitím sedl do společenské místnosti. Byl jsem vyčerpán z lovu.

“Jaspere?” Zavolal na mě Carlilse a vešel do místnosti.

“Tak co, jak je na tom?” Vyhrkl jsem na něj.

“Esme říkala, že jí našla u vás doma v ložnici, ležela v posteli…s tvím svetrem v náručí. Pomohla jí zbalit a teď je s holkama.” Řekl Carlisle.

Když jsem slyšel, že Alice se u nás doma zhroutila, měl jsem chuť popadnout klíčky od auta a jed ihned za ní, ale věděl jsem, že nemohu.

ALICE

Seděla jsem v obýváku na sedačce a držela Jasperův svetr, který už pomalu vyčáchl jeho vůní. Náhle do místnosti vstoupila Rosalie.

“Alice, co kdyby jsme zajely někam do obchodů, přijdeme na jiné myšlenky.” Navrhla Rose.

Byl to dobrý nápad, ale já neměla vůbec náladu na něco takového. 

Podívala jsem se na Rosalie a viděla jsem její oči. Měla světlejší než já, ale stále né tak, jako když jsme plně nasycení.

“Jsi si jistá, že to zvládneš?” Zeptala jsem se jí a Rose povytáhla obočí.

“No moc se teď nesytíme, naše žízeň je stále silná.” Vysvětlila jsem jí a Rose přikývla.

“No Alice, to ty z náš nejmíň piješ.” Utrhla se Rose.

Sklopila jsem oči, měla pravdu, pila jsem z nich nejméně a nejvíce jsem měla žízeň. Esme mě stále přemlouvala, ale ať mě pálil krk, jak chtěl, nedala jsem si víc, než dva loky. Prosila jsem Esme, aby to Jasperovi neříkala a ona slíbyla, že mu to neřekne, kdyby se to Jass dozvěděl, okamžitě by se vrátil spět.

Nakonec mě holky, přemluvily na procházku do lesa. Procházely jsme se lesem a povídaly jsme si, když jsem před sebou uviděla, zraněného Jaspera, rukou si tiskl silně krvácející ránu na boku.

“Alice jdeš?” Zavolala na mě Bella, ale já se nebyla schopná pohnout.

“Alice, co se stalo?” Zeptala se Esme a v mžiku stála u mě.

“Zavolej prosím Carlislovi!” Vyhrkla jsem a Esme mě poslechla.

Čekaly jsme, ale nikdo to nebral. Byla jsem strachy bez sebe, okamžitě jsme se vrátily domů a stále se snažily klukům dovolat.

JASPER

Opět jsme lovili, ale Edward byl velmi nervózní a tak jsme se ptali, co se děje.

Chtěl nám odpovědět, když nás napadla zdejší smečka vlkodlaků.

Snažil jsem se je uklidnit, aby jsme se s nimi mohli v klidu domluvit, ale oni nás neposlouchali. Začala tedy rvačka. Zdejší vlci byli velmi vytrvalí a chtěli nás vyhnat. Zřejmně jim vadilo, že jim tak dlouho narušujem jejich území. Bojoval jsem z jedním z nich, když jsem zahlédl, jak se jeden z vlků vrhá na Carlisla. Odhodil jsem svého protívníka a upíří rychlostí skočil mezi Carlisla a vlka.

Brzy jsem ucítil silnou bodavou bolest ve svém boku. Vlk mě odmršti na druhou stranu a já spadl do trávy. Rána silně krvácela a já jen viděl, jak Edward s Emmett pomáhají Carlislovi a ostatním klukům zahnat vlky, kteří se nakonec dali na útěk.

“JASPERE!” Vykřikl Carlisle a přiběhl ke mě.

Carlisle se snažil zastavit krvácení a odnesli mě domů, kde se o mě postarali.

“Máte o jednoho méně…”Řekl jsem vysíleně.

“My to něják zvládneme, hlavně se uzdrav…a děkuju ti za záchranu života.” Řekl Carlisle.

“Neříkej to Alici…šílela by, slib mi to.” Prosil jsem ochraptěle.

Kluci se po sobě nejistě podívali.

“Máš mé slovo, Alice se nic nedozví.” Řekl Carlisle a Edward mi přinesl trochu krve ze zásob, abych se rychleji uzdravil. Jakmile jsem to vypil usnul jsem.

ALICE

Opět jsme prozváněli kluky, když to Carlilse konečně vzal.

“Ahoj holky, jak se vám daří?” Řekl Carlisle a snažil se to říct klidným hlasem.

“JAK JE NA TOM JASPER, JE V POŘÁDKU!” Vyhrkla jsem a čekala na odpověď. Chvíli bylo ticho.

“Jak o tom víš?” Zeptal se Carlisle zmateně.

“Viděla jsem to, ale jen jeho, jak je zraněný.” Odpověděla jsem se strachem v hlase.

“Alice, bude v pořádku…zachránil mi život.” Řekl Carlilse.

“Jak to myslíš?” Zeptala se Esme zděšeně.

“Měli jsme tu menší problém s vlky drahá.” Odpověděl Carlisle.

“Je Edward v pořádku?” Zeptala se Bella.

“A co Emmett?” Dodala Rose.

“Všichni jsme v pořádku” Řekl Eleazar.

“Kromě Jaspera.” Pomyslela jsem si.

“Bude v pořádku.” Odpověděl mi Edward.

“kdy se konečně vrátíte, zásoby máme už jen na týden a to se snažíme šetřit.”  Řekla Esme a podívala se na mě.

“Ještě to musíte vydržet…děláme co můžeme.” Uklidňoval nás Carlisle.

“Carlisle….Jasper se právě probudil.” Ozval se Garret.

“On byl bez vědomí?” Zeptala jsem se.

“Ne Alice, byl jen unavený.” Odpověděl Edward a Carlisle se snámi rozloučil.

Jakmile Carlisle zavěsil, vyběhla jsem do naší ložnice a začala jsem balit věci.

“Alice, co to vyvádíš?” Zeptala se Esme, když přišla do ložnice.

“Jedu za ním.” Řekla jsem rozhodně a dál balila.

“Vždyť ani nevíš kde jsou.” Řekla Esme.

“To se dozvím od Jacoba.” Utrhla jsem se na ní a ignorovala jsem jí.

“Alice, Alice…” Řekla Esme a chytla mě za ruce.

“Měj rozum, stejně bys mu nepomohla, je v dobrých rukou, Carlisle se o nej postará.” Řekla Esme a já jí klesla do náručí a rozvlykala jsem se.

Esme mě posadila na postel, držela mě pevně v náručí a hladila mě po vlasech.

“Neměla jsem ho tam pouštět….” Špitla jsem.

“Zlatíčko…všichni už netrpělivě čekáme na jejich návrat, nejsi sama komu se stýská.” Řekla Esme a já věděla, že má pravdu.

“Já vím Esme…ale vaši muži jsou v pořádku.” Odpověděla jsem jí a Esme si jen povzdechla.

JASPER

Druhý den se mi rána se mi zacelila, ale já byl stále unavený.

“Půjdu s vámi lovit.” Řekl jsem.

“Tak na to zapomeň Jaspere, si stále slabý.” Odpověděl Carlisle.

“Co holky, co Alice, jak se má?” Zeptal jsem se, ale když jsem viděl, Edwarda s Carlilse, jak se tváří ustaraně zeptal jsem se.

“Stalo se jí něco.” Vyhrkl jsem a posadil jsem se.

“Ne je v pořádku, ale….ona viděla, že si zraněný, byla strašně vyděšená.” Odpověděl Edward.

“Jak to, že mě viděla?” Podivil jsem se.

“Viděla jen, jak si zraněný, ale boj neviděla.” Odpověděl Carlisle.

Skloni jsem hlavu a myslel na to, jak musela trpět, když mě viděla zraněného. Už tak to bylo pro ní těžké.

“Chtěla za tebou okamžitě jet, celou dobu na to myslela.” Řekl Edward a já se na něj vylekaně podíval.

“Musím jí zavolat.” Rozhodl jsem se.

“Nedělej to, bude ještě víc trpět, když tě uslyší a ty taky.” Varoval mě Edwadr.

“Máš pravdu.” Řekl jsem sklesle a napil jsem se krve, kterou mi přinesl Emmett.

Další den jsem byl natolik v pořádku, že jsem s nimi šel opěť lovit.

Večer jsme opět volali holkám.

“Ahoj lásko.” Řekl jsem.

“Jaspere, tak ráda tě slyším, jsi už v pořádku?” Zeptala se Alice líbezným hlasem.

“Ano, už jsem v pořádkum, dneska jsem byl opět na lovu.” Odpověděl jsem jí.

Najednou jsme slyšeli s telefonu Kate.

“Holky máme problém, velkej problém.”

“Holky co se stalo?” Zeptal se Carlisle.

“Kate právě přinesla poslední láhev krve ze zásob.” Odpověděla Carmen.

Podívali jsme se po sobě.

“Na jak dlouho vám to vydržý?” Zeptal se Eleazar.

“Zítra jsme se chtěly na krmit a když si to vezmem všechny už tu nebudeme mít nic.” Odpověděla Esme.

“Holky skuste to vydržet, za týden se vrátíme.” Uklidňoval je Carlisle.

“Pokusíme se.” Řekla Esme sklesle a zavěsili jsme.

“Carlisle…musíme lovit ve dve v noci.” Prosil jsem.

“Zešílel jsi, musíme taky odpočívat.” Utrhl se Edward.

“Mysli na Bellu a Rennessme.” Řekl jsem Edwardovi.

“Má pravdu, budeme lovit ve dve v noci.” Rozhodl Carlisle a šli jsme lovit.

ALICE

Druhý den jsme vypily poslední zásoby.

“Co budeme dělat?” Zeptala se Rosalie.

Všechny jsme se na ní podívaly.

“Musíme jen čekat.” Řekla Esme a já dostala vizi.

Byla jsem v laboratoři, kde právě úspěšně našli lék pro nemocné srny.

“To je skvělé.” Vykřikla jsem.

“Co je skvělé?” Zeptala se Bella.

Vysvětlila jsem jim, co jsem právě viděla.

“Večer to řekneme klukům.” Usmála se Tanya.

“Neradujte se, ještě se to musí otestovat.” Řekla  Kate.

“Alespoň máme naději.” Řekla Carmen a Kate přikývla.

Večer nám volali kluci a my jim řekli, co jsem viděla.

“To je bezva.” Zajásal Emmett.

“To znamená, že přijedete dřív?” Zeptala jsem se.

“To bohužel ne Alice, ale jde nám to skvěle.” Řekl Carlisle.

Dny se neskutečně vlekly a nám se zdál týden nekonečný.

Večer pře příjezdem nám kluci volali.

“Už jen dnes budem lovit a zítra se večer uvidíme.” Řekl Carlisle.

“To bude dlouhý den.” Řekla jsem.

“Neboj Alice, zítra tě opět budu držet v náručí.” Řekl Jasper.

“Už se moc těším lásko.” Odpověděla jsem a nemohla se dočkat zítřka.

JASPER

Celou noc jsme lovili, naplnili jsme poslední kanystry, naložili do auta, sbalili jsme se a vyrazili za našimi nejdrašími.

“Ať už jsme doma.” Řekl jsem.

“Vydrž Jaspere, už jen pár hodin.” Uklidňoval mě Carlisle.

Dorazili jsme brzy večer a před domem na nás čekaly holky.

Vystoupili jsme s aut.

“JASPERE.” Zajásala Alice a vběhla mi do náručí.

“Alice, lásko, už nidky tě neopustí, to byl nejdelší měsíc v mém životě.” Řekl jsem a zasypal jí polibky.

“Můj taky, už nikdy tě nikam nepustím.” Varovala mě Alice a já jí stále držel v náručí.

Ohlédl jsem se po ostatních, ze všech jsem cítil, tolik lásky a pohody, byl jsem šťastný.

Pak jsem ale opět věnoval pozornost své jediné lásce. Políbil jsem jí a zadíval jsem se do jejích očí, které měla černé jako úhel.

“Alice, musely jste velmi trpět.” Řekl jsem.

“Ano…bylo to těžké.” Odpověděla a já cítil nervózitu.

Odešli jsme všichni do domu, kde jsme holkám donesly čerstvou krev.

“Jste statečné, že jste to takhle zvládly.” Pochváli je Carlisle.

“Ovšem drahý i když…” Řekla Esme a Rose to za ní dokončila.

“Alice pila jen málo.” 

“Je to tak Alice?” Zeptal jsem jí a ona mírně přikývla.

Bylo mi jasné proč to udělala,to je prostě moje zlatá Alice, raději trpí sama, než aby nechala ostatní.

“Jaspere, když jsem zjistila že jsi zraněný, nebýt Esme, jela bych za tebou.” Řekla a podívala se na mě.

“Moc dobře jsem věděl, že tak zareáguješ, jsem rád, že tě Esme zadržela. Kdyby jsi přijela, nemohl bych lovit a zárověň tě chránit. Takhle jsi byla v bezpečí, alespoň ty.” Řekl jsem, přivinul jsem si jí a podíval se jí do opět zlatých očí.

Byl jsem neskonale šťastný, že má svou nejdraší opět u sebe v bezpečí.

KONEC