DÉMONI MINULOSTI JASPERA HALA

JASPER

Při hodině dějepisu, kde sme probírali historiii Občanské války, o které jsem věděl více než náš přednášející učitel dějepisu, jaká ironie.

Ke vší tý ironii, nám ještě oznámili, že pojedeme na exkursy do muzea, kde vystavovali věci z Občánské války.

Vůbec jsem nebyl danšený, že tam pojedeme, ale neměl jsem na vybranou, musel jsem s nimi, bylo to povinné. Bál jsme se, že to ve mě vyvolá děsivé vzpomínky na mou minulost. 

Další den, se celá naše třída sešla u autobusu a jeli jsme do muzea v Siettlu. 

Alice, která věděla, že mám s toho obavy se mě snažila podporovat. Po úmorný cestě autobusem jsme bohužel byli na místě. Zmocnil se mě strach a pochyby jestli to vůbec zvládnu.

Procházeli jsme s průvodcem, který nám vyprávěl o historii války. Bylo zde mnoho fotografií vojáků, vojencký techniky a daný situace v té době.  

Při pohledu na tváře vojáků, se mi zdály povědomé, ale osobně jsem je nikdy neznal. 

Ovšem do doby než jsem narazil na společnou fotografii, kde jsem byl já s vojáky ze svého pluku, byl mezi nimi i můj nejlepší tehdejší kamarád s kterým jsem prožil poměrně dlouhou část své minulosti.

v tom okamžiku se mi vybavili všechny vpomínky na válku.

Alice si toho pochopitelně všimla a nenápadně mi stiskla ruku, abych se uklidnil.

Prohlídka trvala hodinu a poté jsme měli volno a mohli se projít po městě. Alice, chtěla se mnou toulat po městě, ale já chtěl být sám. Řekl jsem to Alici a ona mě nechala jít. 

Vzpomínky byli čím dál intenzivnější a já chtěl utéct od své minulosti,v tu chvíli mě napadlo na čas odjed od Cullenu, ale když jsem si vzpoměl na Alici, nevěděl jsem zda to pochopí.

Když jsme přijeli domů zavřel jsem se do své pracovny a snažil se se vpomínkami, které mě mučily vyrovnat.

Náhle jsem ucítil Alicin strach a smutek, odešel jsem rychle za ní.

Když jsem vzpoupil, záhledl jsem, jak mi Alice balí kufry.

“Co to tu provádíš?” Jsem řekl s údivem.

Alice se na mě usmála a řekla.

“Viděla jsem tvé rozhodnutí nás na čas opustit. Jeť a vyrovnej se svou minulostí.” Odpověděla a políbila mě.

Hodně mě překvapila svým přístupem a byl jsem šťastný, že to pochopila, uvědomil jsem si jakou v ní mám oporu.

Tu noc jsme byli jen spolu a užívali si jeden druhého. Brzy ráno jsem s těžkým srdcem odjel od své milované Alice. 

Přemýšlel jsem kam odjedu a první co mě napadlo, byl Texas ve kterém jsem prožil svou minulost. 

Po příletu do Texasu jsem ihned vyrazil na místní hřbitov. K mému překvapení jsem věděl kam přesně mám jít. Procházel jsem hřbitovem a nacházel hroby padlých vojáků, ale já hledal jen ten jediný.

Brzy jsem ho našel, díky tomu, že už jsem tam kdysi byl. Na kříži bylo napsáno. 

“John Mc claud.”

Vyrojili se mi vpomínky na mého přítele, ty dobré i ty špatné.

“Jak jsem to mohl dopustit, aby si zemřel místo mě.”

V tu chvíly jsem pocítil vůči sobě nenávist a zuřivost, odšel jsem ze hřbitova a nikam jsem nesměřoval, jen jsme potřeboval bezmyšlenkovitě bloumat po svém rodném městě. 

Dorazil jsem k jednomu starému domu, kde jsme si s Johne jako malý hrávaly na vojáky. Nevypadal úplně stejně, byl zrenovovaný do novéhu hotelu. Rozhodl jsem se tam ubytovat. 

Napadlo mě že bych měl zavolat Alici, aby o mě neměla strach, ale neměl jsem na to sílu ani chuť. Jen jsem padl do postele a nechal jsem myšlenky plynout. 

Další den jsem se rozhodl najít dům, kdej sem vyrůstal, nebylo to tak těžké. Když jsem dorazil na místo, kde stával můj dům, byly tam nové moderní rodiné domy. Bylo mi líto, že se to tak změnilo a já na toto místo mám nejvíce šťastných vzpomínek. 

Posadil jsem se na cvhíly na lavičku a vpomínal na své rodiče a dětstvý. Naplnil mě smutek a musel jsem to místo opustit. 

Byl jsem naplněn smutek a zlostí a už jsem nevěděl jak se s tím vyrovna. 

Probudil se ve mě lidský démon, který si chtěl ublížit. Nevědomky jsem vytáhl nůž a podřízl jsem si zápěstí.

Bolest, kterou jsem cítil na své ruce jsem si vychutnával, cítil jsem pocit uvolnění a klidu.  V tu chvíly se rána zacelila. Viděl jsem v tom způsob jak se vyrovna se svými démony z minulosti.

Přemýšlel jsem zda to Alice viděla a jak na to reágovala, toužil jsem jí zavolat, ale bál jsem zda se mnou bude chtít mluvit. 

Nevěděl jsem jak dlouho už v Texasu jsem, úplně jsem stratil pojem o čase. Toužil jsem se vrátit ke své Alici, ale cítíl jsem, že ještě nemám vše vyřešené.

Toužil jsem vědět, co se talo mím rodičům. Šel jsem se zeptat na radnici do archivů, zda nemájí záznamy o rodině Whitlocků. 

V archivu jsem dostal záznami naší rodiny.  Našel jsem tam úmrtní listy mě a mých rodičů.

“Jasper Whitlock - nezvěstný, ztratil se při válečném konfliktu.” Nad tímto záznamem jsem se pousmál, kéž by věděli, že jsem stále naživu.

“Jennet Whitlock - zemřela při požáru.”

“Jeremy Whitlock - zemžel při požáru.”

“Můj dům vyhořel?” Pomyslel jsem si a nenáviděl jsem se za to, že jsem je nezachránil.

Okamžitě jsem vrátil záznamy a utekl co nejdál do lesa, kde jsem se psychicky složil, znovu jsem vytáhlnůž a udělal to, co mi posledně pomohlo.

“JASPERE NEDĚLEJ TO!!”  Uslyšel jsem za sebou známý sladký hlas, který mě naplnil klidem. 

Brzy ke mě někdko přiskočil a vytrh mi nůž z ruky.

Vzhlédl jsem k příchozímu a zjitil, že je u mě Alice.

“Alice…co tady děláš?” Ptal jsem se překvapeně.

“Vyděla jsem co se sebou dělá…” Odpověděla a objala mě.

Jakmile mě k sobě přitisla, cítil jsem její lásku a něhu, byl jsem moc rád, že je znovu v mém náručí.  

Po chvíly se odemě odtáhla a dívala se na mé zraněné zápěstí. Po řezných ranách, které jsem si způsobil zbyly jizvy.

“Proč sis to udělal…proč si tak ubližuješ?” Ptala se se smutkem v hlase.

“Lásko, už jsem nevěděl, co mam dělat…kvůli mě umřel John, matka i otec…mohl jsem je zachránit.” Odpověděl jsem a nedokázal jsem se jí podívat do očí. 

Alice mlčela, cítil jsem z ní tolik lásky a něhy, žádnou zlost, kterou jsem tak trochu očekával po tom co jsem sobě, ale hlavně jí udělal.

Vzala mou tvář do dlaní a přinutila mě abych se na ní podíval.

“Jazzy, lásko, ty za to přece nemůžeš, nemohl si tomu zabránit. Nesmíš si to dávat za vynu.” 

Její hlas zněl jako hudba, ale nebyl jsem si jistý tím co říká, chtěla mě jen uklidnit.

“Ale ano ALice, můžu.” 

“Ne, nemůžeš…to co se stalo tvím rodičům si nemohl změnit, byl si ve válce a tvůj přítel John…” Odmlčela se.

“Kdyby tě nezachránil, nikdy bych tě nepoznala.” Dořekla a políbila mě. 

“Děkuju Alice…miluju tě.” Řekl jsem po jejím krásném polibku.

Najednou ze mě ten pocit zloby a nenávisti spadl, Alice mě přesvědčila, že jsem nemohl nic dělat, miloval jsem tu dívku, kterou jsem teď po svém boku.

Vstal jsem a vzal nůž, který Alice odhodila ode mě.

 Když to uviděla, zarazila mě, bála se, že si chci znovu ublížit.

“Neboj se lásko, co bys řekla na to, že bychom jeli domů?” Zeptal jsem se jí a najednou jsem z ní pocítil klid a radost.

Odešel jsem ještě do hotelu, kde jsem měl věci a konečně jsme jeli tam, kam jsem toužil jet tak dlouho, domů.