ALICINA DĚSIVÁ VIZE

Seděla jsem v obýváku na gauči a vedle mě seděl Jazz, který mě hladil po zádech. Podívala jsem se na něj a chtěla se usmát, ale už tam nebyl. Nikdo z mé rodiny už u mě nebyl. Seděla jsem v tmavé malé místnosti na podlaze. Bylo tam jen drobné světlo z malého okýnka.

 Něco jsem kreslila na zeď, když jsem dostala rychlou vizi, jak se vrací naši zřízenci, byli zase opilí a já věděla co se bude dít.

Moje vize skončila a za chvíli se opravdu otevřely dveře a světlo z chodby mě bodalo do očí. Zřízenci byli čtyři a slastně se na mě dívali jak se choulím v koutku strachy.

    "Tak co užijeme si to dneska Alice?" Ptal se jeden.

Ani jsem necekla, už dlouho jsem nemluvila, nechtěla jsem. 

Najednou se na mě jeden vrhl a chytil mě za nohy a stáhl mě.

Začala jsem se bránit kopala jsem kousala a snažila se křičet, ale druhý z nich mi ucpal pusu.

Vrhli se na mě a ať jsem se bránila jak jsem chtěla nepomohlo to.

Znásilnili mě jako vždy, když byli opilí.

Bolelo mě to a nemělo to konce.

Když si to hoši náležitě užili nechali mě tam ležet a odešli.

Cítila jsem jak mi stékají slzy po tvářích, ale neměla jsem sílu se nějak hýbat.

Zavřela jsem oči a pokoušela se nemyslet na tu bolest.

Když jsem je znovu otevřela, někdo mě svíral. Byl to Jasper, hladil mě a vyděšeně na mě hleděl a nejen on, ale i ostatní.

    "Alice, copak si viděla?"Ptal se mě Jasper. Já jsem  se k němu přitulila a začala jsem vzlykat.

      "Ššššš, jen klid, pojď půjdeme do pokoje." Řekl Jazz. Chtěla jsem vstát, ale neměla jsem sílu, jakmile jsem se postavila, podlomila se mi kolena a Jasper  mě rychle podepřel a vzal mě do náručí, pomalu mě nesl do našeho pokoje.

Když mě pokládal na postel zasténala jsem, ještě stále mě to bolelo.

      "Promiň miláčku." Omlouval se a lehl si ke mě.

Jen jsem se usmála, ale stále jsem myslela na svou vizi.

Jasper na mě s obavami hleděl, cítil mě neklidné emoce.

Oba jsme byli potichu, ale já už to nevydržela, musela jsem Jasperovi říct co se stalo.

   "Jazzy, asi chceš vědět co jsem viděla viď?" 

Jazz jen přikývl a já se dala do vyprávění a sledovala ho.

Jasperův výraz přecházel nejdřív ve zděšení a pak v zuřivost.

    "JAK TI TAKHLE MOHLI UBLIŽOVAT!?" Zavrčel tak silně až jsem se lekla.

Všiml si toho a ihned mě pohladil a uklidnil. 

Stulila jsem se do jeho krásné náruče a vdechovala jeho vůni, abych se zklidnila.

Po pár minutách mi bylo lépe, Jasper mě hladil a líbal na krku, do vlasů a na čelo. Jeho polibky byli plné lásky, smyslnosti a něhy.

 Bylo mi s ním dobře, byl to můj poklad, můj anděl.

      "Miluju tě." Špitla jsem.

     "Miluju tě." Odpověděl mi a znovu mě políbil.