DŮM V MISSISSIPPI

KAPITOLA 1. Byla krásná noc a já s Jasperem jsme se milovali. Zrovna, když to bylo nekrásnější, dostala jsem vizi. Viděla jsem Esme a Carlisla jak loví srnky. Když se nakrmili, bylo jim zle. Rozhlédli se a všude byla mrtvá těla srnek. Poté se oba zhroutili a…. Zamrkala jsem a dívala se na Jaspera, na kterém, jsem stále ležela. „Co je Alice?“  Řekla jsem mu, co jsem právě viděla. Ptala jsem se, jestli neví, kdy chtějí jít lovit. „v osm.“ Odpověděl Jasper. Vyskočila jsem se z postele, protože zrovna odbíjela osmá. Vzala jsem si jen župan a pospíchala do obýváku. Když jsem dorazila, Esme s Carlislem zrovna vycházeli z domu. „ Neeee, stůjte.“ Zakřičela jsem na ně. Oba se na mě otočili.  „Nesmíte lovit, ty srnky nikdo otrávil. Když je ulovíte, zemřete.“ „ Co to říkáš?“ Ptala se vyděšeně Esme. Prosila jsem, ať nikam nechodí. „ Alice, máme žízeň.“ Řekl Carlisle. Navrhla jsem, ať si vezmou zásoby. Zjistila, jsem, že dole je semnou i Jasper. „ Lásko co kdybychom se šli podívat do lesa na ty srnky?“ Souhlasila jsem. Šla jsem se převléci. Dorazila jsem zpátky a šli. Vzali jsme sebou ještě Bellu a Edwarda, aby nás bylo více. Pomalu jsme šli po lese k místu, kde jsem to viděla.  Když jsme tam došli, rozdělili jsme se. Po chvíli jsme našli těla pěti srnek. Po vůni jsme poznali, že je otrávily. Slyšela jsem šelest za sebou, přišel Edward s Bellou a hlásili, že našli další mrtvé srnky a viděli, nějakého muže, jak prý sype jed na trávu, listí co žerou srnky.  Šli jsme tedy domů. Přišli jsme do obýváku, byl tam zbytek rodiny. Pověděli jsme jim, co jsme viděli v lese. Dostala jsem další vizi. Byla jiná, neměli jsme co lovit. „ Nee.“ Jasper mě chytil za ruku a vystrašeně se na mě díval. „ Lásko viděla jsem, další mrtvé srnky, jen tak to neskončí. Nebudeme moct co lovit.“  

KAPITOLA 2. „ Musíme se odstěhovat a to co nejdříve. Máme málo zásob krve.“ Řekl Carlisle. „Zase stěhování?“ Protestovala Rose. Bella se zeptala, kam poletíme a na jak dlouho. Všichni jsme přemýšleli, kam se přemístíme. Emmett najednou navrhl. „ Co do Kansasu? Tam jsem jednou byl, jsou tam super lesy a bylo by tam i kde bydlet.“ Všem se nám to líbilo. Nabídla jsem se s Jazzem, že zařídíme letenky. Museli jsme je sehnat do zítra. Došla jsem k počítači a zabukovala jsem je, pro všechny. Pak jsme šli balit. Byli jsme hotovi, se zavadli a poté jsme se nakrmili ze zásob. Brzy ráno, jsme odlétali. Nastoupili jsme do letadla, bylo tam plno lidí. Jediná volná místa byli ty naše. Let probíhal celkem klidně. Povídala jsem si s Edwardem, náhle se ozvala ohlušující rána. Všichni cestující začali panikařit. Jasper použil svůj dar, aby je uklidnil. Náhle letadlo začalo klesat. Jasper, mi stiskl ruku a otočil hlavu k okýnku. Podívala jsem se co se děje.  Viděla jsem, jak se z letadla kouří.  Piloti byli, velice schopní a dokázali bezpečně, přistát na nejblížším letišti. Vstoupili jsme z letadla a piloti nám oznámili, že jsme v Missippi. Další, letadlo bylo ihned k dispozici. „ No a co kdybychom, zůstali tady?“ Navrhla Esme. Všichni jsme souhlasili.

KAPITOLA 3. Hledali jsme nějaký dům. Aby, byl blízko lesa. „ Hele co támhle ten?“ Vypískla Renesme. Pohlédli jsme na dům, který myslela. Byl ideální. Když jsme dorazili k domu, měla jsem divný pocit, že to tam znám. Jasper mě však z toho vytrhl a šli jsme do domu.  V přízemí byla jídelna s kuchyní, na druhé straně obývák. Pokoje byli v patře, kam vedli schody.  Šli jsme si s Jasperem vybrat. Poté jsme šli dolů. Renesme, která byla vyčerpaná z cesty si šla lehnout. Byli jsme v obýváku u krbu a povídali si o nehodě v letadle. „ Hlavně, že se nikomu nic nestalo.“ Konstatovala Esme. Carlisle na druhý den plánoval lov. Byli jsme domluvení, že půjdeme všichni. Jasper mě vzal za ruku a vedl mě do jednoho z pokojů v patře. Slyšela jsem za dveřmi jak to tu, Rosalie, kritizuje. „Nechápu, proč to tu trochu nepředělali.“ Musela jsem se zasmát. „Ta se snad nezmění, co lásko?“  Jazz se jen usmál. Lehli jsme si vedle sebe a jen si povídali celou noc až do svítání.

KAPITOLA 4. Ráno jsme šli za ostatníma a jediný, kdo byl dole, byla Renesme. „ Ahoj, Nessie jak ti je?“ Ptala jsem se. „ Jo už dobré.“ Dorazili, ostatní a šli jsme na lov. Ulovili jsme medvěda, nakrmili jsme se a šli domů. Když jsme dorazili, Nessie byla zrovna v jídelně a jedla. „ Tak co zalovili jste si dobře?“ Bella odpověděla, že ano. Renesme nám oznámila, že tu našla zahradu. Všichni šli s ní, já však musela ještě vybalit pár věcí. Když jsem to konečně měla, šla jsem směrem do koupelny. Od jedněch dveří strašně táhlo. Najednou mi byla strašná zima, měla jsem strach a vztek. Zjistila jsem, že je kolem mě tma. Začala jsem volat o pomoc, chtěla jsem se z toho místa dostat pryč. Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela, všude bylo zase světlo a nikdo mě svíral v náručí. „ Jaspere?“ Byla jsem ráda, že je u mě. Začal používat svou schopnost, abych se uklidnila.

KAPITOLA 5. Jasper mě uklidnil na tolik, že jsem byla schopná, říct mu co se mi stalo. Poslouchal mě, ale nechápal to, stejně jako já. Dorazili ostatní a Jasper jim řekl, co se stalo. Každý den jsme něco podnikali. Když, jsme byli mimo dům, cítila jsem se bezpečně. Nejhorší byli večery a i když jsme byli s rodinou, pořád jsem se nedokázala zbavit špatných pocitů. Jednoho krásného odpoledne jsme všichni seděli na velké zahradě a Renesme se houpala na houpačce. Seskočila z houpačky a šla do domu. Udělat si něco k jídlu. Šla jsem s ní protože, chtěla semnou něco probrat. Byly jsme v kuchyni a já jí pomáhala s večeří, pro ní. Renesme, mě poprosila o sůl. Musela jsem se natáhnout, abych tam vůbec, dosáhla, přitom jsem zavadila o skleničku, která spadla na zem a rozbila se.  Ohlédla jsem se k Renesme, ale už tam nebyla, místo ní tam stál vysoký, pohledný muž. Jeho tvář však byla zkřivená vzteky.“ ALICE, ty si viděla, že se to stane a neupozornila si mě?“ Zakřičel. Levou ruku měl pořezanou od skla. Přišel ke mně a uhodil mě s takovou silou, až jsem upadla na zem. Cítila, jsem, jak mě nikdo zvedá. „ Alice, co je ti?“  Hlas, který na mě volal, patřil Renesme. Moje neteř nejspíš poslala pár myšlenek Edwardovi, protože tam po chvíli přišel Jasper a ptal se.  „Co se stalo Alice?“

  

KAPITOLA 6. Pohlédla jsem na Jaspera, který u mě klečel. Objala jsem ho. „ Jaspere, chtěla jsem podat, Renesme slánku, ale rozbila jsem skleničku. Sehnula jsem se a podívala se na Nessie, ona už tam, nebyla. Byl tam místo ní muž, měl pořezanou ruku a hrozně na mě zařval. Přišel ke mně a uhodil mě.“ Svírala jsem Jaspera. „ A Víš co, bylo divný?“ „ Copak, lásko?“ „ Oslovil mě Alice.“ Odtáhl se ode mě a překvapeně na mě hleděl. „ Víš kdo, to byl?“ Zavrtěla jsem hlavou, že ne. Potřebovala jsem vypadnout z toho baráku a pročistit si hlavu. Šli jsme tedy s Jasperem do lesa. Povídali jsme si a já byla ráda, že jsem v jeho blízkosti. „ Alice, co kdyby si, zítra s holkami vyrazila na nákupy? Pomohlo by ti to?“ „ Dobrý nápad, ale nebude ti to vadit?“ Políbil mě. „Já jen chci, abys byla, v pořádku, Alice.“ Zastavila jsem a stáhla Jaspera k zemi. „ Ty laškovnice.“ Jen jsme si povídali, sem tam jsme se políbili. Začalo se smrákat a my jsme šli do domu. Odešli jsme přímo do pokoje a zavřeli se. Chtěla jsem být teď s Jasperem sama a jen tak přemýšlet.

KAPITOLA 7. Druhý den ráno, jsem šla za holkama a navrhla, jsem nákupy. Okamžitě všechny čtyři vyskočily. „ No a my se půjdeme jen tak projít po lese co kluci?“ Ptal se Jasper. Souhlasili. Já a holky, jsme vyrazili do města. Nebyli tam sice supermarkety, jen malé obchůdky. Šly jsme do prvního, co jsme našli. Každá jsme si něco koupily. Nechtěla jsem do toho domu a tak jsme šly ještě do kosmetiky, zlatnictví a nakonec do parfumérie. Byli jsme tam půl dne, ale bavilo nás to. Už bylo celkem pozdě, když jsme se vraceli domů. Kluci, už na nás netrpělivě čekali. Šla jsem k Jasperovi. „Sluší ti to, zlatíčko.“  „Díky.“  Carlisle vedl Esme ke stolku. „ Ta je krásná Carlisle, kde si jí vzal?“ „ Našel.“ Šla jsem se podívat co to je. Byla to krásná váza.  Nechtíc jsem do ní strčila a slyšela roztříštění skla. Zjistila jsem, že mám vizi ve vizi. Probrala jsem se z  té jedné a pod sebou jsem viděla střepy. Vzhlédla jsem a přede mnou stál zase ten muž.“ Alice ty si tak neschopná.“ Zakřičel, vzal mě za ruku a táhl mě do sklepa. Strčil mě dovnitř, spadla jsem ze schodů. On mě však znova popadl a táhl mě dál. Pustil mě a já znovu upadla. Pak jsem viděla, jak si sundává pásek. „ Ne tatí, prosím ne.“ Dostala jsem výprask, šíleně to bolelo. Prosila jsem ho, ať toho nechá. Cítila jsem, jak mi stékají slzy po tvářích. Ještě chvíli to trvalo, pak zničehonic přestal, odešel a nechal  mě tam ležet v bolestech. Zakryla jsem si tvář dlaněmi a usedavě plakala. Když jsem, dala ruce pryč, byl u mě Jasper. „ Alice, co si viděla?“ Narovnala jsem se a cítila na zádech, rány uštědřené od otce „ Moje záda, bolí mě záda.“ Jasper se na ně podíval. „ Alice, máš tam podlitiny. Ošetřím ti to, ano?“ Přikývla jsem. Jasper, šel pro mastičku a opatrně mi to mazal. Já mu při tom řekla, co jsem viděla. Nepřerušil mě, jen poslouchal. „ Jaspere, já tomu muži, řekla tati.“ „ Co že?“ ptal se udiveně. Nic jsem mu na to neodpověděla. Jen jsem si lehla na bok a opřela hlavu o jeho hruď. Snažila jsem se nemyslet, na tu bolest.

KAPITOLA 8. Přemýšlela jsem nad svými vizemi, když do místnosti vkročili Carlisle s Esme. Zmocnil se mě strach. Bála jsem se, že se budou zlobit, kvůli té váze. „Esme, Carlisle, já, omlouvám se za tu vázu. Nechtěla jsem jí rozbít.“ Podívali se na sebe a Esme mě uklidňovala.“ Alice, ty si žádnou vázu nerozbila.“ Nerozuměla jsem tomu, slyšela jsem přece rozbití skla. „I kdyby si jí rozbila, nic by se nestalo.“ Dodal Carlisle. Chvíli jsem na ně koukala, pak jsem se k nim rozeběhla a objala. „ Alice.“ Řekl Carlisle s Esme na ráz. „ Mám vás moc ráda a děkuju, že jste nás s Jasperem přijali.“ Odtáhli jsme se. Dívali se na mě překvapeně. Odešla jsem zpátky k Jasperovy a sedla si na pohovku, Carlisle s Esme vedle nás. Edward s Bellou přijeli z nákupu a nesli balení limonád. „ To se asi do lednice nevejde.“ Nadhodila Renesme. Vzpomněla jsem si na chladné místo ze své vize. Odvedla jsem je za schodiště, kde byli dveře od sklepa. „Tady je sklep, můžete to tam dát.“  Chtěla jsem jim pomoct, ale strach mi nedovolil tam vstoupit. Celý týden jsme sháněli dárky, pro Renessme, která měla 21. Narozeniny. Moc jsem se těšila, co bude Nessie říkat na dárek, ode mě. Koupila jsem kabelku, která se jí líbila. Poprosili jsme Emmetta, aby Nessie nikam vzal a my mohli připravit hostinu. Zrovna jsem dávala na stůl příbory. Nikdo mě pohladil po vlase a oslovila něžným hlasem. „ Mery, dej tam prosím, ty sváteční ubrousky.“  Ohlédla jsem se po hlase a stála tam krásná mladá žena, ještě s jednou dívkou. Připadaly mi známé. V tom se otevřeli, prudce dveře a stál tam můj otec. Vešel do místnosti, byl trochu opilý, ale přesto si nalil rum do skleničky a sedl si do čela. Já a Katerin jsme si sedli na místa. „Kde je ta večeře.“ Vybuchl otec. Žena, která nejspíš byla moje maminka, nás obsluhovala a poté si sedla k nám. Otec jí zrovna rozčileně říkal. „Představ si, že našli další mrtvé tělo bez krve.“ Maminka mu chtěla odpovědět, když v tom jsem dostala vizi, o otcově neúspěšné obhajobě svého klienta. Zahlédla jsem svého otce, jak mě probodává zlověstným pohledem. „ Alice, pojď, jsem a hned.“ Viděla jsem maminku, jak nás kryje. To otce rozzuřilo ještě víc, dopil zbytek rumu, vstal a odstrčil maminku tak prudce až spadla. Katerina k ní okamžitě přiskočila. Mě vzal otec za ruku a táhl mě do sklepení. Snažila jsem se vytrhnout, ale držel mě pevně. Dorazili jsme do sklepa a já už věděla, co mě čeká. Bylo to horší, něž dřív. Rány, začínali být slabší, díky tomu, že otec byl vyčerpán. „Udělám, všechno proto, aby tohle skončilo.“ Zamkl mě tam a odešel. Uvědomila jsem si, že ležím na gauči a všichni jsou u mě.

  

KAPITOLA 9. Všichni členové mojí rodiny, mě začali zahlcovat otázkami, co se stalo. Neměla jsem sílu jim to vyprávět. Jasper je začal krotit, on jediný věděl jak mi je. Konečně jsem, našla odvahu jim to říct. V tom, Rensemse zakřičela. „ Pojde sem, to musíte vidět.“ Všichni jsme vstali z pohovky a šli za Nessie. Došli jsme do místnosti, byla to kancelář. „ Co nám chceš ukázat Renesme?“ Ptala se Esme.  „Tohle.“ Ukazovala na nástěnku plnou novinových výstřižků. Šla jsem blíž a četla si je. „ Žena, doktora zmizela, Mrtvá žena nalezená s prokousnutím hrdlem, Mrtvý muž v řece. Nezvěstní manželé nalezeni mrtví s vysátou krví. „ Nejspíš tu nikdo pěkně řádil. Konstatovala jsem „To ano.“ Řekl Jasper, který stál vedle mě. „Hodně drsný.“ Dodal Edward.  Uslyšela jsem za sebou, jak něco spadlo na zem. „ Renesme nemůžeš být opatrnější?“ Zlobila se Bella. Zvedla jsem rámeček s fotografii a nemohla uvěřit kdo tam je. Byla na ní rodina. Matka, dcery a ….. můj otec. „Alice, co je?“ Ptal se mě Carlisle, který mě sledoval. „Jaspere, ta fotka.“ „ Co je s ní lásko?“ „ Je na ní moje rodina.“ Přišel ke mně a koukal se na fotku. „To je ten co tě….“ „Ano, lásko.“ Objal mě . Jasper, se rozhodl mě vzít ven, abych se uklidnila. Šli jsme do města. Neměla jsem ani chuť, chodit po obchodech. Šli jsme tedy alespoň na náměstí. Sedli jsme si na lavičku. „Je ti lépe?“ „Jde to, ale mám zmatek v hlavě.“  Pohladil mě po vlasech a přimáčkl mě k sobě. Byla jsem na chvíli šťastná. „ Lásko co kdybychom vypadli z tohohle města?“ Navrhl Jasper. „Já bych chtěla, ale nemůžu. Musím zjistit, co se stalo.“  Bylo mi jasné, že se to Jasperovy nelíbilo. Začalo se stmívat a i když se mi nechtělo, šli jsme pomalu domů. Vešli jsme dovnitř a po celém domě se linula hudba. Šli jsme se podívat, od kuť to jde. Vešli jsme do místnosti, o které jsme nevěděli. Když, jsme vešli, byl tam krásný klavír a u něj, seděl Edward. Naslouchala jsem krásné hudbě. Zdála se mi povědomá. Sedla jsem si na jedinou židli, která tam byla. Všimla jsem si, že mám na sobě krásné šaty a dlouhé vlasy sepnuté do drdolu. Poslouchala jsem krásnou hudbu. Najednou jsem slyšela, jak někdo říká. „ Tahle charitativní, akce se opravdu povedla.“ Vstala jsem ze židle, šaty však byli dlouhé a já si na ně šlápla. Začala jsem padat, když v tom mě někdo zachytil. Nevěděla jsem, kdo to je, ale byl mladý a pohledný. Měl tmavé vlasy, hnědé oči. Oslovil mě. „Jste v pořádku, slečno?“ „Ano, Děkuji.“ „ Není za co, slečno, mimochodem, jmenuji se Nathan Declan.“ „Já jsem Alice Bardon.“ Přestavila jsem se. Usmál se na mě.  Nechtěla by, jste se se mnou projít?“ Nemohla jsem tomu uvěřit, byl na mě tak milý. Bylo mi dobře, dlouho jsem se necítila takhle volná. Procházeli jsme zrovna kolem jednoho stolu, když jsem zaslechla jak někdo říká. „ Vdova Evrglotová zmizela, nikdo jí už týden neviděl.“ Šli jsme dál a já zahlédla otce ještě se dvěma neznámými muži.  Bavili se spolu. „ Kdo je to?“ Ptala jsem, Nathana. „To je ředitel ústavu pro duševně choré a ten druhý je pastor Golsfels.“ Jen jsem na ně stále hleděla. Zrovna jsme chtěli jít dál, když jsem viděla, jak se k nim blíží čtvrtý muž, byl opilí.  Začal se s nimi bavit, ale hovor se změnil v hádku.  Slyšela jsem jen pár slov. „Vzali jste nám všechno a kvůli vám je otec v blázinci.“ Vůbec jsem nechápala, o co jde, ale děsilo mě to.  Otec se s nimi rychle rozloučil a já jsem se musela rozloučit a jít domů i se sestrou a maminkou. Dorazili jsme domů a otec poslal sestru a maminku do pokojů. Pak se na mě obořil. „S kým ses to tam, bavila?“ „ S nikým?“ Odpověděla jsem mu rázně. „ Nelži.“ Zakřičel. „ Co, je ti do toho?“ Byla jsem překvapená, jak jsem odvážná.  Uhodil mě. „ Lhářko, viděl jsem, jak se tam bavíš s tím doktůrkem. Uhodil mě znovu a pak mě odvedl do sklepa. „Budeš se bavit jen s tím, koho ti určím já, rozumíš?“  Podívala jsem se na něj nenávistným pohledem a postavila se. Probodávala jsem ho očima. On mě však znovu uhodil a já spadla na zeď a bouchla se silně do hlavy, až jsem ztratila vědomí.

KAPITOLA 10. Probírala jsem se a Strašně mě bolela hlava. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl Jasper. Nikdo jiný v místnosti nebyl. Když jsem se trochu vzpamatovala, řekla jsem Jasperovi o své děsivé vizi. Snažil se mě uklidnit, ale sám byl rozčilen. Bála jsem se říct mu, o bolesti hlavy, ale neměla jsem na výběr. Donesl mi obklad na čelo, aby zmírnil bolest. Pár dní, jsem se z toho vzpamatovávala. Na každodenních procházkách se můj stav zlepšoval. Doufala jsem, že tohle byla poslední vize. Na druhou stranu jsem, chtěla vědět, co se stalo mí sestře a matce. Vzpomněla jsem si, že moje poslední vize skončila ve sklepě. I když mi to Jasper rozmlouval, šla jsem do sklepa. Měla jsem baterku a rozhlížela jsem se tam. Najednou jsem zahlédla, že se tam něco leskne. Došla jsem k tomu a zjistila, že tam je rozbité okno. Sedla jsem si tedy ke zdi a vzala pár střepů do ruky. Uvědomila jsem si, že už nesedím, ale ležím na zemi. Otevřela jsem oči. Zase jsem ucítila bolest hlavy. Dostala jsem rychlou vizi o tom jak moje sestra a matka leží v posteli. Ve dveřích stál otec, s revolverem, v ruce. Došlo mi, že je zabil. Když vize skončila, srdce mi bušilo jako o závod. Rozeběhla jsem se ke dveřím a lomcovala klikou, abych je varovala. Najednou jsem slyšela dva výstřely.  Zakryla jsem si ústa, abych nezakřičela. Zavřela jsem oči a dala ruce v pěst. Couvala jsem, najednou jsem do něčeho narazila. Podívala jsem se za sebe, bylo tam okno. Ucítila jsem v sobě vztek a zlost k mému otci. Rozmáchla jsem se směrem k oknu. K mému překvapení se sklo rozbilo na několik kousíčků. Cítila jsem, jak mám pořezané ruce. Neměla čas, si je ošetřit musela jsem utéct. Uslyšela jsem otcovy kroky a tak jsem se vyškrábávala z okna, střepy, které zůstali na okně, se mi zařezávaly do kůže, i přes tu bolest jsem vylezla ven a utíkala přes zahradu. Když, jsem přelézala plot, uslyšela jsem třetí výstřel. Poté jsem se rozběhla do města a zastavila u jednoho domu.

KAPITOLA 11.  Konečně jsem se probudila z vize. Byla jsem šokovaná tím, co jsem viděla. Podívala jsem se na své ruce. Stále jsem měla pocit, že je mám od krve. Byli však čisté. Pomalu jsem vstala, pustila střepy a šla zpátky k ostatním. Byla jsem vyčerpaná. Měla jsem co dělat, abych vyšla schody. Otevřela jsem dveře, ale neměla jsem sílu jít dál. Jasper mě viděl. „ Alice!“ Vykřikl přišel ke mně  a vzal mě do náručí, odnesl mě do obýváku. Všichni na mě koukali. „Tak co jsi zjistila, Alice?“ Ptal se mě Carlisle. „ Já…..“ Zakryla jsem si tvář. „On je zabil Jaspere.“ „ Kdo a koho, lásko?“ „ Můj táta, zabil maminku i  Katerinu. Chtěl zabít i mě, ale utekla jsem.“ Vyprávěla jsem mezi vzlyky.  Jasper mě vzal do náruče a chtěl mě odnést do pokoje. „Ne, Jaspere, chci zůstat tady v obýváku.“ Sedl si ke mně a hladil mě. Slyšela jsem, jak si pro sebe říká. „Alice, co si ještě musíš prožít?“ Nemohla jsem ani pořádně dýchat, jak jsem byla rozrušená a naštvaná. Potřebovala jsem si trochu odpočinout. Když jsem však zavřela oči, viděla jsem svou mrtvou matku a sestru. Byla jsem, ale tak vyčerpaná, až jsem usnula.

  

KAPITOLA 12. Probudila jsem se do krásného rána. Jasper, stále u mě seděl. „Zlatíčko, copak bys dneska chtěla podniknout?“ Zamyslela jsem se. Chtěla jsem najít ten dům. Na druhou stranu jsem se bála, co dalšího mi přichystala moje minulost. „ Jaspere, co kdybychom, šli všichni do města?“ „Jestli chceš tak půjdeme.“ Všichni jsme se oblekli a šli.  Nenápadně jsem hledala dům z mé vize. Zrovna jsme přecházeli náměstí, když v tom mi problesklo hlavou, jak zahybám do postraní  uličky. „ Alice, jdeš?“ Zavolala na mě Bella. Vykročila jsem do uličky a ostatní mě následovali. Zastavila jsem se před domem. „ Alice, co tu hledáš?“ Ptal se Jasper. „ Nevím.“ Šla jsem ke dveřím a vzala za kliku. Dveře se otevřeli a stála tam, vyděšená žena. „Tetičko, Mary, stalo se něco hrozného.“ Teta mě vzala dovnitř a ošetřila rány.  „Co se tedy stalo Alice?“  „Táta zešílel a zastřelil maminku, Katerinu a chtěl zabít i mě, ale utekla jsem. Teta na mě koukala nevěřícným pohledem. „ Mery, co sis to vymyslela, co pak chceš, aby se tatínek dostal do problémů?“ Nechápala jsem, jak tohle může říct, copak ona neví, jak nám ubližoval? Chtěla jsem jí říct pravdu, ale ona mě vzala za ruku a řekla, že musím k doktorovy. Dovedla mě do nemocnice. Tam se mě ujali sestřičky a doktor. Doktor mi převázal rány a odvedli mě do pokoje. Znovu jsem stála před domem. Chtěla jsem jít dovnitř, ale Edward mě přemluvil, ať to nedělám. Šli jsme tedy domů.  Do domu jsem jít nechtěla a tak jsem s ostatními zamířila na zahradu. Udělali jsme si tam krásný večer.

KAPITOLA 13. Toužila jsem, aby to už skončilo a tak jsme druhý den hledali nemocnici. Došli jsme k budově a tam byl nápis. LÉČEBNA, PRO DUŠEVNĚ CHORÉ U SV. LUKÁŠE. A já poznala, že je to „nemocnice“, kam mě teta odvedla. Nebyla jsem jediná, kdo byl šokován. „ Jak si se sem dostala?“ Zaslechla jsem Carlisla. Ve zkratce jsem jim řekla, co se stalo. Všichni byli překvapení, tím co jsem si prožila, než jsem našla svého Jaspera a je. Přes zahradu jsme došli k budově. Dveře byli zavřené, ale vzala jsem za kliku a šlo to snadno otevřít. Po otevření dveří jsem viděla chodbu, k recepci. Vešli jsme do recepce, tam stál zbytek kartotéky. Poprosila jsem Carlisla, jestli by nenašel mojí kartu. Carlisle se dal do hledání. Byla jsem nervozní.  „Něco mám.“ Zavolal na mě. Carlisle věděl, že se v tom nevyznám a tak si to rychle prolistoval, aby mi to řekl ve zkratce. Sledovala jsem ho a jeho výraz mě děsil.  „Co se děje?“ ptala jsem se. Carlisle se na mě podíval, ale neodpověděl. Začínala jsem na něj naléhat. „ Alice, tady se píše, že si dostávala léčbu šokem.“Co to je?“ Ptala jsem se.  Carlisle, sklopil. „ Raději mi to neříkej.“ Odpověděla jsem mu, když jsem viděla jeho výraz.

 

KAPITOLA 14. „ Možná, by, jsme se tu mohli podívat, třeba na něco ještě přijdeme.“ Vzala jsem Carlislovi svou kartu, dívala jsem se, zda tam není číslo pokoje. Našla jsem ho, 28. „ Půjdete se mnou?“ Podívali se po sobě, Jasper mě vzal za ruku a vyšli jsme z recepce. Byla tam dlouhá chodba vedoucí k pokojům. „ Alice,“ Zavolala na mě Bella. „ Co?“ Ptala jsem se. „Tady je jedna místnost, možná by tě to zajímalo.“ Řekla. Šla jsem tedy k místnosti, kterou myslela. Když jsem tam vešla, tak nevím proč, ale měla jsem k tomu místu respekt. V místnosti byl něco jako stůl. Přišla jsem k němu blíž a viděla, že tam jsou pásky, vedle byl zvláštní přístroj, nevěděla jsem k čemu je. Z ničeho nic mě nikdo chytil zezadu. Myslela jsem si, že je to Emmett, který si chce ze mě jen vystřelit. Jenže stisk nepovoloval, chtěla jsem bratrovi říct, že to přestává být legrace. Najednou jsem zjistila, že nestojím, ale jsem v sevření, slyšela jsem hlasy, které říkali. „ Dávejte pozor, aby si neublížila.“ „Neublížíla?“ Ptala jsem se sama sebe. Ty lidi mě položili na stůl a přivázali. Bránila jsem se, nelíbilo se mi to. Měla jsem strach. Když mě připoutali, řekli mi, ať tak nebojuju, že to nepomůže. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Cítila jsem, jak mi odhrnuli krátké vlasy a něco mi přiložili k hlavě. Čekala jsem co příjíde, když v tom mnou projela šílená bolest. Cítila jsem, jak mi proudí celím tělem elektrické výboje. Křičela jsem bolestí, potom jsi, už nic nepamatuju. Probudila jsem a cítila bolest hlavy. Uvědomila jsem si, že jsem venku na čerstvém vzduchu a okolo mě, byla moje rodina. „ Co, co se stalo?“ Ptala jsem se. „ Alice, omdlela jsi.“ Odpověděl mi Jasper. Chtěla jsem si sednout, byla jsem však tak vyčerpaná, že jsem zůstala tak jak jsem. „ Lásko, co jsi to viděla?“ Zvedla jsem oči k Jasperovi. „ Ani se neptej.“ Z pomocí Jaspera a Carlisla jsem se postavila. Stále jsme byli před blázincem. „ Je na čase skoncovat s mou minulostí.“  Řekla jsem ostatním. Vyšli jsme zpátky do budovy a hledali pokoj s číslem 28.

KAPITOLA 15. Šli jsme chodbou a hledali číslo 28. Našli jsme ho až v prvním patře na konci chodby. Otevřela jsem dveře a tam byla malá místnost jen s postelí a stolkem. Šla jsem dovnitř a sedla si na postel. Usmála jsem se. Vedle postele stál, Nathan v bílém plášti. „ Co vy tady děláte?“  Pohladil mě a odpověděl. „Chodím, jsem občas, pomoct.“  Držel mě za ruku a já byla ráda, že je u mě. Každý den jsem přemýšlela jak se od sud dostat. Pak mi došlo, že se blíží den oslavy, výročí zakladatele léčebny. Jedině tento týden jsem mohla utéct, protože nám odpadla léčba. Chtěla jsem utéct v noci po večerní kontrole. Večer před oslavou ke mně přišla sestra s léky. Podala mi léky. „Hned je spolkněte.“ Vzala jsem si léky a zapila, ukázala  jsem setře prázdný kelímek. Když odešla, vyplivla jsem léky, které jsem si schovala pod jazyk. Schovala jsem je do nohy u postele. Počkala jsem ještě půl hodiny a když bylo všude ticho oblékla a vyšla potichu z pokoje. Šla jsem na zahradu.  Najednou jsem viděla dva muže, jak se perou. Jeden z můžu druhého odhodil s takovou silou, až narazil do stromu, vzdáleném pět metrů. Schovala jsem se za vrátnici. Rvačka pokračovala, ale ne dlouho. Jeden z mužů odešel a ten druhý se blížil ke mně. Měla jsem strach. V přicházejícím muži jsem poznala Nathana. Vzal mě do náručí a odnesl zpět na pokoj. Chtěl mi dát injekci na uklidnění, ale já mu v tom zabránila a zeptala se. „kdo jste?“  Hleděl na mě smutnýma očima. „Opravdu to chcete vědět?“ přikývla jsem. Položil injekci na stolek a sedl si ke mně na postel. Vzal mě za ruku a tichým hlasem odpověděl. „ Alice, nejsem člověk, ale upír, prosím nebojte se mě.“ Nemohla jsem uvěřit co mi právě řekl, upíři přece neexistují. Pustil moji ruku a šel ke dveřím. Nemohla jsme ho nechat odejít. „ Neodcházejte.“ Otočil se a vrátil se spět.  „Vysvětlete mi proč, jste mě odtud nenechal utéct?“ „ Protože vám hrozí nebezpečí.“ Nechápala jsem to a chtěla jsem se dozvědět víc. „Kdo mi chce ublížit a proč?“  „Slečno Alice, netrapte mě, nedokážu vám to vysvětlit. Poslechla jsem. Začínalo svítat a on musel odejít. Otevřeli se dveře, vešla sestra a prosila mě, abych šla pomoct s výzdobou sálu.  Zrovna jsem věšela Girlandy. „ Nechcete pomoct?“ Ozvalo se za mnou, ohlédla jsem se a stál tam Nathan. Byla jsem ráda, že ho vidím. Šla jsem k němu. „Jsem ráda, že jste tady, pomůžete s tím žebříkem?“ „Samozřejmě.“ Nenápadně mě vzal za ruku. V tu chvíli jsem viděla mezi návštěvníky onoho muže s, kterým se Nathan pral. „ Co je vám?“ „ Nathane právě jsem viděla upíra ze včerejší noci.“ Znervózněl. Vzala jsem ho za ruku a vyvedla ze sálu do zahrady. Chvilku jsme se procházeli, aby uklidnil. Napadala mě možnost jak se zachránit. Stoupla jsem si před něj a zeptala se.  „Nathane, přestal by po mě jít, kdyby, jste mě změnil?“ „ To vám přece nemůžu udělat.“ Mlčel jsem.  Zvedl mi hlavu a něžně mě políbil.  Věděla jsem, že mě miluje. Bylo odpoledne a my jsme šli na oslavu. Povídali jsme si s Nathanem, když jsem ho uviděla. Měl na sobě oblek a usmíval se na mě. „ Nathane je tady.“ Řekla jsem nenápadně. Nathan se podíval směrem k němu. „ Alice pojďte se mnou.“  Nathan mě odvedl k autu a posadil mě do něj. Chtěl nastartovat, když se rozbilo pření sklo a upír, kterého jsem se tolik bála, mě vytáhl ven a vlekl mě na zahradu. „ Nech jí, Jamesi ona ti nic neudělala, to já.“  James mě prudce odhodil a já si při pádu narazila nohu. Chvíli se prali, ale Nathan ho zahnal. Odnesl mě do ústavu do rehabilitační místnosti. Nathan se ke mně sklonil, když v tom ho někdo odhodil. Znovu se pral s tím upírem.  Vyhodil ho ze dveří a šel ke mně. „Mrzí mě to, ale jen tak vás můžu zachránit.“  Cítila jsem kousnutí. Bolest byla příšerná, myslela jsem, že hořím. Nic jsem nevnímala jen to nesnesitelné pálení. Trvalo to tři dny.                                                

KAPITOLA 16. Otevřela jsem oči a u mě stál Jasper. Byla jsem ráda.  „Ahoj, Jaspere.“ „ Jak ti je?“ „ Jaspere jsem ráda, že už je to za mnou. „ Jak dlouho jsem byla mimo?“ „ Pár minut.“ „Pár minut?“  Nerozuměla jsem tomu, dyť to trvalo tak dlouho. „ Tak můžem konečně domů?“ Ohradila se Rose. „ Jasně že můžeme.“ Odjeli jsme tedy zpátky do Forks.